Jádro pudla, Vytaženo z deníku

Růžová v tramvaji

Stojím si v tramvaji, sluchátka nasazená, ale hudba vypnutá. Stává se to docela často. Většinou je to důsledek toho, že můj telefon přehraje jen určitý počet písniček a pak se zastaví, dokud nezmáčknu jakékoliv tlačítko. Občas se to stane i čirou náhodou – vyjdu z domu, nasadím sluchátka a zapomenu zapnout hudbu. Jednou jsem dokonce jela se sluchátky zapojenými v uších, ale ne v mobilu. Představa zmatený holky v černém, která má v uších sluchátka, jejichž bílý kabel za ní vlaje jak šála starých lamačů srdcí ve větru, mě doteď dost baví.

Dnes jsem se ale moc nesmála. Držím se a koukám se ven, zatímco tramvaj drkotá a zvoní na ty blbečky, co se jí vrhají pod kola v domnění, že je ještě daleko. A najednou slyším holčičí hlásek a větu „Hele, mami, růžový vlasy!“ V tu chvíli jsem se usmála, stála jsem zády k tomu hlásku a už už jsem se chtěla otočit, když v tom jsem zaslechla tak o třicet let starší hlas, který začal vykládat… Inu, ve zkratce – z toho pětiminutového monologu (sem tam přerušeného tichým „ale mami…“, což ovšem zůstalo nevyslyšeno) vylezlo vlastně to, že je to ošklivé, že všichni potetovaní lidé jsou zlí a neměla by se s nimi bavit. Že je jedno, jak hezké vlasy nebo obrázky to jsou, ale „takoví lidi nejsou normální“.

Chtěla jsem říct holčičce, ať maminku neposlouchá. Že barva vlasů nevypovídá o člověku. Že pár obrázků neznamená, že je člověk zlý. Že posuzovat lidi podle vzhledu je špatně. Chtěla jsem říct mamince, ať holčičce nepředává něco, co jí bude v životě akorát ke škodě a k ostudě.

Zůstala jsem mlčet. Většinou mě tyhle kecy nechávají chladnou, nebo mě naopak pobaví. Ale tentokrát ne. Bylo mi z toho dost smutno.

Té malé holčičce v tramvaji se něco líbilo. Něco naprosto nevinného – růžové vlasy. Růžové jako žvýkačka. A je z toho pětiminutová přednáška na téma „růžové vlasy jsou zvrácenost“… A přitom jediná zvrácenost v té tramvaji byla dvojice, která se líbala stylem jo-ukousni-mi-hlavu-prosím.

 

 

 

Reklamy

1 komentář: „Růžová v tramvaji“

  1. Musím říct, že ty mojí rampepurdě se taky moc líbí růžový a fialový vlasy, vždy mne upozorní, abych se po takové slečně koukla, hihi… Naštěstí se s takovýma lidma i kamarádíme, a hodně tetovanýma taky 😀 Moje děti znají i lidi na vozíčku, lidi bez končetin a bohužel i dost lidí bez mozku (imaginárně). Tak snad jsou připravený na tu různorodost ve vší otevřenosti a toleranci 😉 Tvůj příběh je smutnej příklad toho, co způsobuje rodičovská láska :-/

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s