S krosnou na zádech, Zloland

Zloland vol. I (2016/2017)

Před rokem a něco mi přišly na účet peníze od babičky. Čekala jsem pár stovek, vyšlo z toho něco trošku většího. Z těch peněz už bohužel nezbývá nic. Tři měsíce jsem byla bez práce… a taky jsem si koupila letenku na Zéland.

Bylo to mý úplně první velký spontánní rozhodnutí. Prostě jsem to udělala. Psala jsem si zrovna s kamarádem, kterej tam žije… A tak jsem našla letenku, vytáhla kartu a klikla na enter. Pocit šoku se dostavil… vlastně nedostavil. Nepřišel. Čekala jsem ho každou chvíli, místo toho jsem ale byla pořád v klidu. I před odjezdem (pominu-li školní záležitosti).

Cesta do Christchurch

DSC_0001
Je zvláštní fotit si zápisky z deníku…

Praha – Frankfurt, Frankfurt – Taipei, Taipei – Christchurch. Dohromady to bylo, pokud si správně pamatuji, nějakých 50 hodin i s přestupy. Nic moc doba strávená v letadle. Kupodivu to ale nebylo zas tak zlé. Na letu F-T jsem ale udělala tu chybu, že jsem se v průběhu letu neprocházela. Chvíli jsem si povídala s Rakušanem nalevo, pak s Němcem napravo. Ti si později začali povídat spolu přese mě a německy. Moc milé. Každopádně jsem radši usnula.

V Taipei je možnost vyjet ven z letiště. Platnost mého pasu mi to ovšem nedovolila a tak jsem strávila něco přes deset hodin na letišti. Moje chuťové buňky se neumí poprat s asijskou kuchyní, takže jsem za tu dobu snědla tři kousky tvarohového dortu a doplňovala jsem pouze tekutiny. Letiště v Taipei je jinak ale dost fajn. Pokud přestupujete, můžete si dopřát sprchu na účet podniku, zalézt si do pohodlných křesel a vyspat se. Za tu dobu vám splasknou i notně oteklé nohy.

Z deníku: „Taipei. Teplo a nateklý nohy. Mám hlad. A měla bych to psát do neděle.“

Let T-C byl taky super – vedle mě se usadila maminka se dvěma malýma dětma. Přála bych vám vidět horor v mých očích, představa necelých patnácti hodin vedle řvoucích dětí – to bylo něco, s čím jsem vážně nepočítala. Naštěstí se ale uvolnila nějaká místa pár řad přede mnou a rodinka si tam zasedla i s tatínkem, který by se k nim (a ke mně) nevešel. Takže když jsem zrovna nesledovala dokumenty nebo nechodila v uličce, natáhla jsem se přes čtyři dost nepohodlné sedačky a s medvědem pod hlavou usnula. Ano, i tentokrát jsem s sebou vzala putovního skautského medvěda Hartvíka. Byl to jeho prozatím poslední výlet do ciziny.

Christchurch

Z deníku: „Pěna do koupele, péro do prdele“ – ne, skutečně nevím, proč jsem si to zapsala.

Na jižním ostrově jsem strávila devět dní. Vlastně skoro deset, počítáte-li několikahodinovou cestu do Pictonu, kde jsme se nalodili na trajekt a vyrazili na severní ostrov. Christchurch bylo vlastně jediné místo, kde jsem se tou dobou pohybovala – bydlí tam kamarád a jeho známí, se kterými jsem potom cestovala.

DSC_0915.JPG
Těšila jsem se na nějaký zajímavý jídlo. A místo toho jsem dostala kachnu se zelím.

Co o městě říct? No… Vlastně nemám skoro co. Je to celkem běžný město… Jediné, co mi nějak výrazněji uvízlo v paměti, je památník obětem zemětřesení z roku 2012. Je to plácek, na kterém jsou bílé židle – jedna židle za jednu oběť.

Cesta na severní ostrov

Z deníku: „Noc byla chladná, spánek bezútěšný.“

Na severní ostrov se člověk dostane jednoduše – trajektem. Do přístavu, ze kterého trajekt vyjíždí, nám to trvalo osm hodin. Cestou jsme zastavili na burgery a nechali se poštípat takzvanýma sand flies. Horší potvoru neznám, ale k tomu se ještě dostaneme.

Tři a půl hodiny na trajektu, kde byl zákaz spaní. Stejně se tam spát nedalo – klimatizace zajišťovala teplotu blížící se absolutní nule. Po přistání lodi ve Wellingtonu jsme ještě nějakou dobu bloudili autem po městě, pak i za městem. Hledat kemp v dešti, na který nestačí ani nejrychlejší režim stěračů, to byl taky jednou dobrý nápad. Nakonec jsme ho sice našli, ale než bychom stany postavili, byli bychom mokří my, stany a snad i vnitřek auta. Zůstali jsme tedy pod střechou našeho milého dopravního prostředku.

Taupo

Z deníku: „Rozdali jsme si vánoční dárky (tajnej Santa) a šli spát v devět večer.“

Ve městě Taupo (po cestě sem jsme se z auta kochali Horou osudu) jsme strávili asi tak půl hodiny – na jídle. To bylo všechno. Zabydleli jsme se v kempu kousek za městem a strávili tam dvě noci. Mezi nimi i noc vánoční.

Pár kilometrů od kempu se nachází Moon Craters – krátery, který doutnají a smrdí jako tisíc čertů a jeden hodně ožralý a dlouho nemytý námořník.

DSC_1168.jpg

Vánoce jsme strávili v kempu spolu s partou Němců, kterých tam tou dobou bylo všude plno. Člověk pomalu neslyšel angličtinu – všude němčina a čeština. Kdyby aspoň nepořádali technopárty…

Na slavnostní večeři brambory a lančmít nařezaný do tvaru stromečků a kapříků.

Opotiki

Z deníku: „Uprostřed lesíka jsme vlezli do potoka, který nás všechny málem uvařil. Růžovoučtí, zdánlivě umytí, ale smradlaví sírou jsme se vrátili do auta.“

Když nad tím tak přemejšlím, tohle prostě není cestopis. Tohle je jednoduše zkrácený vyprávění toho, co jsem tam zažila. Je to půl roku, už si to skutečně nepamatuju a některý místa hledám pomocí Google Maps. Špatný cestovatel, špatný blogger, špatná Marie!

Vydali jsme se navštívit dalšího kamaráda. Ten se usadil v Opotiki v místním Holiday Parku. Po cestě jsme se zastavili „vykoupat“ v hot springs. Vykoupat jsem dala do uvozovek z jednoho zcela prostého důvodu – ta voda neskutečně smrdí. A my pak smrděli taky. Ještě že v Opotiki byly sprchy.

Hobitín

Z deníku: „…Nakonec přistoupil. Hobitín se postavil. PJ a jeho tým vyšlo levněji kulisy po dotočení nebourat, ale ponechat. A tak Alexander, jako správný business man, oplotil pozemek a začal lidi pouštět ke kulisám za peníze. No, jede mu to slušně – 2.500 lidí za den…“

DSC_1421
Hartvíkovo selfíčko s norou Bilba Pytlíka.

 

Hobitín – hezký, ale jednou to stačilo. Řekla bych, že je to povinnost pro projíždějící fanoušky Pána prstenů a Hobita. Je to hezké, moje nerdovské já skákalo radostí, průvodce jsem poslouchala s otevřenou pusou. Ale davy lidí, že se pomalu nestihnete ani vyfotit, a ta cena je docela dost na prd.

Cathedral Cove

Z deníku: „Chvíli výšlap, chvíli sešup. Východ slunce za to ale stál.“

DSC_1519
Pepi, jeho zadek a nejhezčí východ slunce.

Vstávat v pět ráno, balit stany a pak vyrazit na 40 minutovou procházku na pláž je fajn nápad. Obzvlášť fajn vám připadá ve chvíli, kdy na pláž dorazíte a dojde vám, že jste mohli spát přímo na pláži. Čekání na první paprsky ale bylo vážně kouzelné.

Auckland

Z deníku: „V Aucklandu jsme zůstali u Honzy č. 2, ugrilovali hostinu pro třicet osob, vyprali a pustili si vánoční klasiku – Pelíšky.“

Oukej, o Aucklandu si pamatuju docela hodně důležitou věc – je to fakt hnusné město. Nevím, stáli jsme na sopce uprostřed města, na Mt. Eden, a rozhlíželi se. Vážně jsem nechápala, proč tam vlastně stojíme. Nic hezkého tam nebylo. Oproti tomu Piha…

DSC_1568
Pláž Piha – nejkrásnější pláž na Zélandu

…ta za to skutečně stála. Černý rozpálený písek, tajná pláž, na které jsme našli úkryt jak z Tatooinu, a ten úžasný oceán. Tady se mi fakt líbilo. A ostatním taky, vrátili jsme se sem ještě jednou.

Caipe Reinga

Z deníku: „Po cestě jsme zastavili na velkých vodopádech, ale hlavně ve městě Kawakawa na super záchodcích pana Stovody.“

Začneme vysvětlením záchodků – je to jednoduché. Ve městě Kawakawa žil a dožil architekt jménem Hundertwasser. Probudit se po cestě v autě s tím, že jdou všichni na záchod a že mám jít taky, že jsou to prej fajn záchody… Divný moment, nicméně pak jsem začala poznávat typickou architekturu a asi byla rozzářená jak sluníčko. Dali jsme si selfíčko a taky čůráníčko. To se musí.

Caipe Reinga je nejsevernější bod Novýho Zélandu. Plán strávit tam Silvestra byl tak úžasný, že nás vůbec nenapadlo, že to napadne víc lidí. Kemp byl přeplněný. Doslova. Tak jsme postavili stany za plotem a doufali, že nepřijedou rangers, kteří by nám nakopali zadky a dali pěkně mastnou pokutu.

Byli jsme z toho cestování tak strašně unavení, že jsme tam jen seděli v křesílkách, zabalení do dek, v rukou pivo a koukali jsme na hodinky se slovy „Tak kdy už sakra bude ta půlnoc? Chci jít spát…“

Viděli jsme kiwiho a nespala jsem

Z deníku: „Káťo, už jsi viděla kiwi?“ „Ne…“ „Tak koukej!“ „…Ježiš… ta je blbá!“

Přijeli jsme do kempu, vedle kterého je rezervace. Očistili jsme si boty, nalepili červené fólie na baterky a vyrazili hledat kiwiho. Při každém zvuku jsme se zasekli a jak banda idiotů jsme zůstali stát a nehýbali se. A pak vyšla najevo pravda.

Kiwi je prostě jen velká blbá slepice. Jo, je to srandovní zvíře, ale jak mohla evoluce něco takového zachovat, to je mi záhadou. Po hodině usilovného pátrání, kdy jsme zahlídli jednu vačici a pár svítících červů, jsme to vzdali a prostě naskákali do křoví. A bylo to. Metr před námi kiwi hrabal v zemi. Kloval. Koukl se na nás a přišel blíž. Kloval. Hrabal. Pitomá slípka.

DSC_0003.JPG

Spokojeně jsme se vrátili do kempu a já zjistila, že to, o čem jsem si myslela, že je jen otlačené z auta, jsou štípance od sandflies. Tak poštípané nohy jsem v životě neměla. Nemůžu ani vyjádřit, jak moc to svědí, vážně to nejde. Myslíte si, že komár svědí? Že hojení tetování svědí? Ne. SANDFLIES!

Celou noc jsem nespala. Nebyla jsem schopná. Brečela jsem, svíjela se v křečích, přemýšlela, že prostě někoho přemluvím, ať mě odveze do nemocnice. Ráno všichni vylezli ze spacáků, spokojení, vyspaní, já černé kruhy pod očima, oči rudé od pláče a nohy rudé od štípanců. Tohle bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Hodila jsem do sebe tři prášky na alergii a doufala, že to přestane. Nepřestalo. Ale ztlumilo se to.

Mimochodem – fialový fleky po štípancích mám na nohou ještě teď. A to je to půl roku.

Cesta zpátky

DSC_0004.JPG

Po cestě zpátky jsme se zastavili na pláži, kde jsme hledali vrak. Sice jsme ho nenašli, zato jsme ale viděli bouračku dvou aut… Na pláži… A řídily děti… A začínal příliv. Jak to dopadlo, už sice nevíme, ale vyfotit jsme se museli.

15871705_738152683010385_170438450909807199_n.jpg

A pak už jsem letěla zpátky. Tentokrát byla cesta delší, složitější a o poznání únavnější. Při příletu na Zloland jsem neměla problém se přizpůsobit časovému posunu, ani jsem nebyla nějak víc unavená. Teď jsem ale letěla ještě navíc z Wellingtonu do Christchurch. Já vím, hodinka v letadle, ale hodinka plná turbulencí, takže už na první dlouhou část jsem nastupovala unavená. Tentokrát jsem na cestě díky několika zpožděním strávila skoro 80 hodin. Sama, jenom s medvědem. Jedla jsem ještě méně než předtím, byla jsem unavená jako pes a měla jsem chuť někoho zabít. Přistání v Praze bylo o to zajímavější, že jsem letěla v teplácích (které mám shodou okolností zrovna na sobě a které jsou těsně pod kolena) a keckách za tři dolary, takže vystupování na pražským letišti do sněhu byla fakt sranda.

Rozhodně jsem sem nenapsala všechno. Stalo se toho mnohem víc, koneckonců byla jsem tam měsíc. Poznala jsem spoustu novejch lidí, prohloubila svý přátelství s Pepim a… Panebože, byla jsem na Zélandu! Jak je to možný, že první výlet za hranice Evropy byl přímo na druhým konci světa?

A na kolik to celý vyšlo? Letenka kupovaná na konci května za 25.000, tam útrata kolem 20 dalších včetně vstupů do Hobitína, jídla, ubytování, alkoholu, suvenýrů. 

Jela bych to znovu? S menšími úpravami ano. Ale primárně mi zbejvá ještě celej jižní ostrov. Kamarád dostal vízum do roku 2020. Mám na to ještě tři roky.

 

Reklamy

1 komentář: „Zloland vol. I (2016/2017)“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s