Jádro pudla

Ženy se bojí a muži mají záchvat smíchu

Už podruhý za půl roku se mi stalo, že na mě někdo úplně cizí začal sahat. 

Zhruba tak půlka mých venkovních aktivit (kavárna, kino, koncert,…) probíhá v celkovém počtu osob 1. Prostě jdu sama. Jo, říkalo mi spousta lidí, že je to prej divný. Tak ať je. Mně to vyhovuje.

Dokud teda nepřijde něco jako před půlrokem a včera. Někdy v lednu nebo v únoru jsem byla na koncertě. Kapela hrála fajn muziku, tak jsem si stála opřená o zeď a poslouchala. A najednou vidím, že si vedle mě stoupli dva týpci a snaží se na mě mluvit. Gestikulovala jsem ve smyslu, že poslouchám koncert. Pochopili.

A po skončení koncertu na mě začali mluvit. Nemám problém mluvit s cizími lidmi, když jsou kolem další lidi. Tak jsem se s nimi chvíli snažila konverzovat, ale poté, co začali tipovat můj typ chlapa, jsem se přestala snažit, mlčela jsem a otočila se zpátky k pódiu. Ti dva mě ovšem nenechali a pořád do mě ryli a snažili se bavit o oblíbených filmech. Já stále mlčela. Když ale týpek řekl, že staré Star Wars mají docela dobrou grafiku na to, že byly natočené v devadesátých letech, řekla jsem, že první díl měl premiéru v květnu 1977, a chtěla odejít. Nepovedlo se.

V tu chvíli mě totiž jeden z nich chytil za zápěstí a druhý s větou „Máš sixpack?“ položil ruku na moje břicho. „Nech mě bejt,“ říkám a snažím se vykroutit. Ti dva se začali chechtat. Pak se mi to nějak povedlo a zachránila mě slečna, ke které jsem si náhodně přisedla s tím, že mě otravují dva borci a jestli můžeme být na deset minut nejlepší kamarádky. Pánové ještě pár minut čuměli, ale pak se vytratili otravovat někoho jiného.

No a včera? V mém rodném městě se vracím z festivalu, zahnu z náměstí, hudbu na hlavě a oči na chodníku. A v tom před sebou vidím dvě boty. Moje reakce je přirozená – uhnu. Boty uhnou na stejnou stranu. I přes sluchátka zaslechnu ne příliš tlumené mumlání dvou hlasů. V tu chvíli cítím silný stisk na levém zápěstí a to, jak se mi ruka kroutí. Slyším smích zpoza mých zad. Jeden přede mnou, jeden za mnou. A já začínám brečet. A ječím. Hysterický, zoufalý jekot. Pánové se leknou, stisk povolí a já utíkám pryč.

A teď mi něco vysvětlete – proč mají ti lidi pocit, že na mě můžou jen tak sahat? Proč je jim jedno, že děsí ostatní, proč jim to naopak připadá ještě vtipné? 

Mám pochroumané zápěstí a jsem nasraná na celej svět.

Reklamy

2 komentáře: „Ženy se bojí a muži mají záchvat smíchu“

  1. Tohle se mi stalo nedávno taky. Byla jsem na koncertě..dokonce i s přítelem. Jenže ten chodí vždycky tak tři čtyři metry předemnou a já mám někdy problém si ho udržet alespoň v dohledu. (Zvlášť, když mám zrovna vybitej mobil a nemohu se s ním spojit a ani se nijak dostat domů.) No a tak jsme šli, já se ho snažila rychlými kroky následovat a v tu se kolem mě zjeví tlupa chlapů a jeden z nich mě začal vyloženě osahávat. Byl to nějaký cizinec, akorát jsem mu rozumněla, že tady mají hezký holky, ale bylo to fakt nechutný. Samozřejmě přítel byl už v tahu. Lidi kolem nic, já trochu v šoku. Jsem se mu teda vymanila a běžela směrem kudy šel můj přítel a nakonec na něj narazila. A víte co bylo nejlepší? Jemu to bylo úplně jedno. A já z toho měla ještě pár dní trauma. A nepříjemný pocit a on nic. Pěkné…
    Takže vím, jak je to nepříjemnè. A taky si pokládám otázku „proč?“

    To se mi líbí

  2. Jennifer – rozíď sa so svojim priateľom, očividne tam nie je nikdy keď ho potrebuješ a ešte to má u prdele…

    Ja našťastie chodím vždy von s veľkou bandou, takže sa len zriedka niečo také pritrafí, ale viem si predstaviť, aké to musí byť nepríjemné.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s