Vytaženo z deníku

Přežij!

Sedím už dvacet minut v koupelně. Ve sprchovém koutě, na zemi, teče na mě voda a pokračuje dolů dál zeleně, jak mi smývá barvu z vlasů. Je studená? Nebo mě už stihla opařit? Sprchový kout je otevřený a voda cáká po celé koupelně. Kočka je zalezlá pod postelí, protože ví, co se děje.

Je prázdno. Není to temnota, je prostě jen prázdno. Nic neznamená, nic nepřináší, na ničem nezáleží. Nepotřebuji jíst, nepotřebuji spát, nepotřebuji dýchat. Nepotřebuji sedět ve sprše půl hodiny. Nepotřebuji…

Musím jít zítra do práce. Musím. Nemůžu prostě jen nejít, nemůžu si zase vzít home office, musím jít zítra do práce. Moje ruka sahá kamsi, kde stojí šampóny a mýdla, bere do ruky první láhev, její obsah kompletně celý vyprázdní na mou hlavu. Jako bych to ani nebyla já, svoje tělo právě teď neovládám, moje mysl neexistuje, existuje jen ta část mého vědomí, která vnímá svět kolem sebe. A tak mi cizí ruka umývá cizí vlasy, zastavuje proud vody, cizí tělo vykračuje ze sprchy. Je mi jedno, jestli jde na mokrých dlaždičkách opatrně. Není moje. Já jsem jenom uvnitř. A uvnitř mně je prázdno.

Cizí oči koukají na cizí tělo do zrcadla. Je shrbené, bezvládné a mokré. Kapky vody neslyšně dopadají na zem. Vím, že přišla husí kůže. Musela přijít. Nevidím ji, necítím ji. Není to moje tělo. Nepotřebuji ho zavinout do ručníku, nepotřebuji ho zahřát. Cizí ruka zapíná na levém zápěstí hodinky. Automaticky, jako by to dělala už tisíc let. Nahé mokré tělo se zachvěje. Ruka sahá po ručníku, ačkoliv jí k tomu nikdo nedal příkaz. Nikomu totiž na těle nezáleží. A tak dál vnímám mimovolné pohyby těla, zatímco se suší a obléká.

Podívá se na hodinky a vyjde z koupelny. Na mokrá chodidla se lepí prach a kočičí chlupy. Tělo se zastaví a zmateně stojí uprostřed pokoje. Samo. Jedna, dvě, možná tři kapky vody ukápnou z míst, kde jsem mívala oči. Teď už nejsou moje. Ruka je neotře, nechá je zaschnout. Místo toho sahá do lednice, bere jogurt a lžíci. V kuchyni už dva dny stojí talíře od dýňové polévky. Na stole zase papíry a tužky, postel je neustlaná. Tělo si sedá do křesla a jogurt mizí v jeho útrobách bez jakékoliv poznámky chuťových buněk.

Upřímně nevím, co mé vědomí zase do těla vrátilo. Nevím to nikdy. Nevím ani, kdy přesně jsem přestala myslet. Prostě jsem napsala kamarádovi, že mám zase rozbitou duši, otevřela novou záložku a začala psát tohle. A na chvíli tu opět byly cizí ruce. Cizí ruce za mě napsaly to, jak jsem se necítila, jak jsem se nevnímala. Jako bych byla jen dokumentarista, který nesmí zasahovat do děje.

Bez korektury. Bez rozmyšlení. Moje deprese.

1 komentář: „Přežij!“

  1. Fuu, kedysi som tiež mávala depresie a to mohlo trvať niekedy i celé dni. Bolo to peklo. Koľkokrát ma to prepadlo proste len tak, no teraz našťastie dosť ustúpili a mám pokoj, ale občas, keď to na mňa príde, tak plačem. Nad životom ako takým, nad nesplnenými snami, nad sebou samou a zmyslom vlastnej existencie…
    Dúfam, že čoskoro sa ti polepší a vrátiš sa do svojho tela 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s