Zápisky z biografu

Star Wars VIII: jsem absolutně dehydrovaná a nevyzradím nic!

Jestli něco už po jednom rozhovoru se mnou pochopíte, je to fakt, že miluju Star Wars. Miluju Hana Sola, Leiu i Luka, miluju věci, který ví všichni fanoušci, miluju ty drobný detaily, kterých si naopak nikdo nevšimne, miluju zajímavosti i teorie, miluju celej ten svět v předaleký galaxii. A tohle prostě nemůže bejt recenze…

Ten pocit, když se stane něco skvělého – ten jsem měla včera už v pět odpoledne. A to je co říct, protože jinak stál můj den za, abych byla slušná, starou belu. Ale nebudeme zabíhat k nepříjemnému, když včera proběhl téměř vrchol celého roku 2017. A já se zkrátka nemohla dočkat. Přidal se ke mně i kamarád, který doslova (a to skutečně nepřeháním) odpočítával nekonečné minuty. Trošku jsme si je zkrátili tím, že jsme vzali blok falešných tetování a nalepili si je nejenom na ruce, ale i na obličej a v mém případě na krk. A ano, samozřejmě jsme vhodně zvolili tématiku.

Před premiérou
Zde můžete vidět nadšení Rozálie z focení a jedno z mých jednodenních tetování – jen se většinou nehlásím k Sithům.

To čekání před začátkem filmu bylo naprosto zdrcující. Napřed jsme se zasekli na Andělu v metru – je otevřený jen jeden výlez, tak jsme se rozhodli pro výtah. Ukázalo se, že pro výtah se rozhodlo mnohonásobně více lidí, než byla tato kovová stvůra (ano, správně, jsem klaustrofobik) schopna pozřít.

Ohromující množství reklam překonal snad jen člověk, který seděl za mnou a neustále kopal do mojí sedačky. Už už jsem měla chuť ho okřiknout, když v tom se setmělo a na plátně se objevila jen ona hysterický pláč vyvolávající slova:

„A long time ago in a galaxy far far away…“

Slzy mi tekly po tváři. A ne jednou… Upřímně si myslím, že by měl někdo do kina nainstalovat kameru. Jen kvůli mojí osobě. Nebo spíš mému obličeji. Bylo by z toho víc gifů než z reakcí Winony Ryder na proslov Davida Harboura při SAG Awards 2017.

Jsem zvyklá v kině tleskat, smát se, nechávat naprosto volně plynout všechny emoce, které se ukáží. To znamená nervozitu těch, kteří se mnou jdou do kina poprvé, a případné chytání mých rukou těmi, kteří se mnou už v kině byli.

A včera? Včera jsem brečela, ječela, opakovala „pane bože, pane bože“, nevěřícně zírala, málem mi vypadly oči z důlku, v ústech jsem měla jako na Sahaře, protože jsem je měla otevřená asi dvacet minut v kuse, schovala jsem se do sedačky, málem jsem vyběhla na pomoc, byla jsem napjatá, zhnusená a rozčílená, to všechno naráz, a v neposlední řadě jsem se rozbrečela při závěrečných titulcích. A doteď mám pocit, že jsem se nestačila znovu hydratovat po všech těch vyčerpávajících pocitech a těch hektolitrech slz. Slz štěstí, smutku, překvapení, všeho. Zkrátka už brečím skoro pořád. U Star Wars tomu ani jinak být nemůže.

O filmu samotném řeknu jen dvě věci – bylo to o dost lepší než předchozí díl a byla tam jedna scéna, při které celé kino dalo najevo svůj názor. Neřeknu jaký, neřeknu, v které části filmu to bylo. Tohle je zatím všechno, co ze mě dostanete. Zatím.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s