Čtenářský nepravidelník

5 knih, které mi změnily život aneb Chci se jmenovat Alžbětina Prknářová

Každá věc, která nás v životě potká, nám ten život trošičku změní. Někdy klepšímu, někdy k horšímu. Jedním z mých velkých měničů jsou knihy. Moje přeplněné knihovny v pražském bytě i v domě u rodičů jasně mluví o tom, kdo jsem. I když je pravda, že občas přemýšlím nad tím, co znamená fakt, že mám v knihovně vedle Alberta Camuse knihu Pýcha, předsudek a zombie.

pile of books in shallow focus photography
Photo by Pixabay on Pexels.com

Dámy a pánové, představuji vám pět knih, kterým vděčím za to, že jsem právě taková, jaká jsem v tuto chvíli.

  • Foglarovky

Přestože moje spolužačky tehdy četly (pokud vůbec četly) knihy o skupinách Lunetic a Kelly Family, já ležela pod stanem s Hochy od Bobří řeky, Chatou v jezerní kotlině a hlavně s Mirkem Dušínem, Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem, Červenáčkem a Rychlonožkou. Vybarvovala jsem si modrá okénka, toužila se vydat do Stínadel a tajně jsem milovala Široka. Dodnes používám slova „To je nečestné a nesportovní!“ a když si máme vymyslet krycí jména, vždy jsem Alžbětina Prknářová. Foglarovky ve mě zkrátka zanechaly lásku k přírodě, touhu po dobrodružství a dávku lidské slušnosti.

  • Ransomovky

Příroda a dobrodružství mě rovnou zavedou i k nejdůležitějším knihám číslo dvě – Arthur Ransome napsal neuvěřitelnou sérii dětských románů. Vlaštovky a Amazonky jsem poprvé zaslechla v osmi letech na skautském táboře. Příběhy dvou dětských posádek, které přes léto obsadí ostrov a zažívají neskutečná dobrodružství, mě zkrátka chytily a nepustily až doteď. Pravdou je, že jsem je už dlouho nečetla, ale ten pocit, že i holka může dokázat vše, co si umane, ten ve mě zůstane navždy.

  • My děti ze stanice Zoo

Přečíst si ve čtrnácti letech o čtrnáctileté feťačce, to byl dobrý tah. Číst o špinavých jehlách, absťácích a návratech k heroinu, o všudypřítomné prostituci, o smrti kamarádů, o vězení – určitě je to jedna z věcí, díky kterým drogy odmítám. Rozhodně si však nemyslím, že každý, kdo si jednou za čas potáhne z jointa, je feťák a skončí jako děti v této knize. Jen věřím tomu, že by si člověk neměl s takovými věcmi zahrávat.

  • Malý princ

Ach ano, klasika všech klasik. Povinná četba, v dnešní době snad i povinné tetování pětiny lidí v České republice. Pro mě je to ale úplně první kniha, kterou jsem kdy přečetla. Kniha, kterou od svých pěti let čtu minimálně jednou ročně. Některé pasáže znám zpaměti, některé mi říkají něco úplně jiného než většině lidí, ale všechny mi dávají znovu a znovu něco nového.

  • Magor dětem

Kdybych mohla sestavit seznam všech přečtených knih, tohle je první z kategorie poezie. V páté třídě jsme měli recitovat báseň. Všichni si vybírali Žáčka a mně se tam nic nelíbilo. Najednou máma vytáhla z knihovny takovou útlou, skoro už rozpadlou knížečku, a od té doby mám v hlavě verše „Do velké krajiny Dudédu jednou s Františkou pojedu…“ S přednesem jsem tehdy vyhrála školní kolo. Jestli bylo nějaké okresní a jestli jsem se zúčastnila, si už nepamatuji, ale do Magora jsem se tehdy zamilovala. A je to láska, která trvá dodnes.

Co ve vás zůstalo z knih, které jste přečetli? Nechávají ve vás jen pocit štěstí či zmatku, nebo si z nich berete i svoje vlastní poselství?

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s