S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu I

Na začátku letošního roku jsem se rozhodla postavit se svým strachům. Vzala jsem to z gruntu – zkusila jsem požádat o pracovní víza na Nový Zéland. A ono to vyšlo! Od března 2018 jsem držitelkou Working Holiday Visa, platného na jeden rok od data vkročení na novozélandskou půdu.

giphy

Nastala složitá situace, která byla sice naprosto logická, ale tak úplně jsem s ní nepočítala – zařídit vše potřebné, sbalit se a odletět. První jsem samozřejmě měla koupené letenky, ostatní jsem neustále odsouvala a posouvala. Občas jsem teda i něco vyřídila, aby se neřeklo… Najednou byl říjen a já měla téměř vše hotové, zbývalo už jen založit účet u novozélandské banky, odletět, najít si práci a bydlení. A taky se odstěhovat z mého pražského bytu.

Jenže jak se sbalit na celý rok?

Odpověď je sama o sobě jednoduchá: Lehce, stačí se jen odprostit od toho „roku“. Jenže znáte to – to se lehko řekne, ale hůř udělá. Podstatně hůř.

Když jsem na začátku října přesouvala většinu svého majetku k rodičům, myslela jsem si, že to plné auto věcí je skutečně vše. Že jsem zvládla zabalit veškeré nádobí, oblečení a nejrůznější věci, které jsem v Praze měla a které nechci s sebou na Zéland.

Opak je pravdou – minimálně v případě oblečení. Před dvěma týdny jsem vstala s myšlenkou, že jedu naposledy k rodičům, že můžu ještě něco odvézt a že už bych měla mít v Praze jen ty věci, které se mnou poletí. Otevřu skříň a nastala téměř přesně tato situace:

giphy1

Jenom nemám skříň v kuchyni (zato mám kuchyň ve skříni) a vypadla na mě hromada oblečení.

Odkdy má člověk tolik věcí?

Doufám, že přesně tohle je jedna z těch záležitostí, které mi cestování dá – nepotřebuji se přímo naučit žít s jedním batohem celý život, ale přece jen mám těch věcí až moc. Knih se nezbavím, to nikdy (ty nejdůležitější odvezla k tetě na hlídání), ale tím oblečením a „památečními cetkami“ už jsem prostě zahlcena.

Při balení jsem průběžně vážila krosnu, abych se vešla do limitu. Měla jsem pocit, že je vše v pořádku a tak jsem dobalila, zapnula a šla se spolubydlící na panáka. Ráno jsem vstala, postavila krosnu na váhu a zjistila, že jsem dvě kila přes. Takže jsem nakonec letěla nejen bez hygienických potřeb, ale i bez ručníku a pouze s jedním svetrem. Naštěstí to tak stačilo a nemusela jsem vyhazovat žádná trička ani kalhotky.

No a pak?

Pak jsem vyrazila na letiště a čekalo mě 38 hodin na cestě.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s