S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu II – Už letím

Jak jsem se na tohle chystala…

Čekaly mě tedy čtyři lety:

  • Praha – Peking
  • Peking – Šenžen
  • Šenžen – Auckland
  • Auckland – Christchurch

Podobně dlouhou cestu jsem už absolvovala před dvěma roky. Nervózní jsem tedy byla jen z jedné věci – měla jsem oproti minulému výletu dost krátké časy mezi jednotlivými lety. Posledně jsem například měla asi čtrnáct hodin v Taipei. Tentokrát jsem se mohla projít po zemi maximálně šest hodin, což se ukázalo jako neskutečně hloupý nápad. Paradoxně všichni vždy tvrdí, že je lepší mít méně času mezi lety, já však můžu říct, že pro mě je jednoznačně lepší mít pár hodin s pevnou půdou pod nohama navíc. Člověk pak po příletu není tak unavený. Ale to bych předbíhala…

Chvalte čínské letušky!

Jako na každém dobrodružství, nastaly i nějaké ty nemilé situace (nepočítám turbulence a ne zrovna chutné jídlo).

Pocítila jsem opět pořádně to, na co si stěžuji při každém letu – nedostatek místa na nohy. V tomto případě to bylo ještě o to horší, že Číňané jsou podstatně menší než já a nemají problém s tím, když si člověk před nimi položí sedačku. Poté, co jsem se paní přede mnou snažila anglicky vysvětlit, že mám metr osmdesát a nohy se mi do prostoru jim určeného nevejdou ani bez položené sedačky, zakročila letuška a paní se na mě ve zbylých pěti hodinách letu neustále obracela zpoza narovnaného sezení s velmi přísným výrazem.

Po příletu do Pekingu nastal problém s tranzitními vízy. Přestože jsem si to zjišťovala dopředu a pro jistotu se o tom telefonicky ujišťovaly i paní za přepážkou v Praze, najednou jsem tranzitní vízum potřebovala. Což jsem zjistila až po půl hodině čínského kroucení hlavou. Anglicky v pět ráno buď  neuměli, nebo nechtěli umět. Po dvaceti minutách přemýšlení, jak vyplnit ten modrý papír (žlutý byl špatně), přikročila jakási procházející letuška (nebo snad lépe oblečená přepážková paní), vzala si moje papíry s elektronickými letenkami a ukázala mi, co mám kam vepsat. Dostala jsem razítko a bylo to.

Tranzitní vízum
Čínské tranzitní vízum – první razítko do nového pasu

Kromě dlouhých lidí a angličtiny nemají Číňané rádi hygienu na letišti. Nebo to tak alespoň vypadalo. Při čištění zubů se na mě dívali jako na zvířátko v zoo (je fakt, že s rozcuchanými modrými vlasy a potetovanýma rukama jsem tak asi i vypadala) tak překvapeně, až jsem si říkala, že si mě začnou fotit.

Na každé zastávce jsem bohužel (nechápu proč, nikdo nebyl schopen mi to vysvětlit) musela vyzvednout krosnu, vyjít z letiště a nechat se znovu odbavit. Opět jen do další zastávky. No a tak jsem si přišla vesele v Pekingu k přepážce, pán vzal krosnu, hodil ji do rentgenu, v tu ránu to začalo pípat na celé letiště a pohyblivý pás se zastavil. Nejsem nováček v letech letadlem, takže mi připadalo jako hloupost, že bych tam nechala nějakou elektroniku. Zavolali si mě k monitoru rentgenu, ukázali na něco a já prostě nevěděla. Takže rozříznout fólii, do které byla krosna zamotaná, otevřít a vyhazovat ven oblečení (a spodní prádlo samozřejmě). Pán hledal a hledal, až našel – prskavky. Já na ně úplně zapomněla!

Následně mi přinesli lepicí pásku, se kterou jsem celou krosnu znovu omotala. Myslela jsem si, že tím je vše vyřešené, ale oni mě poslali znovu k rentgenu. Ten jako na potvoru začal znovu pípat. To už se na mě dívalo snad celé letiště – jedna z deseti bělochů v celém Pekingu a už podruhé jí to pípá? Rozřízli jsme lepicí pásku, vyházeli oblečení (a spodní prádlo samozřejmě) a našli… Tadá! Druhý balík prskavek! Šikulka Marie, moc dobře si pamatuje, co si balí. Lepicí páska, rentgen do třetice všeho dobrého – a tentokrát to vyšlo a já mohla projít povinnou osahávačkou u screeningu a hurá ke gateu.

Zbytek cesty proběhl naprosto krásně (tedy v rámci možností – občas mám chuť si pár centimetrů nohou useknout) až na kontrolu v Aucklandu. Na Zéland s sebou totiž nesmíte mít hrozně moc věcí. Pán s fialovým turbanem, který seděl za přepážkou, mi přísně udělil přednášku na téma „vojenské boty jsou pro nás nebezpečné“ dřív, než jsem mu stihla vysvětlit, že jsou to boty za pár stovek a jsou čerstvě vyprané v pračce. Poté už jenom kýval a poslal mě ke screeningu zavazadel.

A byla jsem tu. Po dvou letech, tentokrát pracovně a s pouhými dvaceti kily majetku. Teď teprve začne to dobrodružství…

 

Reklamy

2 komentáře: „Jak se žije na Zlolandu II – Už letím“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s