S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu III – První tři dny, první zbytečné nervy

Cesta úspěšně za mnou, život na Zélandu záhadně a napínavě přede mnou.

Na letišti na mě čekal Pepi a odvezl si mě do domečku ve čtvrti Linwood, kterému se říká Stojedenáctka a kde jsem bydlela i před dvěma lety. Dům stále stojí, pořád stejně krásný a plný lidí. Dostala jsem spaní na gauči v obýváku, všude jinde totiž bylo plno. A tak jsem zhruba od čtyř, kdy jsem přiletěla, až do deseti večer seděla na gauči a snažila se neusnout. Jetlag je věc příšerná, obzvlášť když jste se posunuli o dvanáct hodin dopředu.

Co všechno se musí vyřídit, když tu chcete pracovat?

Ještě že ty kamarády mám – den po příletu a už mě hnali na poštu zařídit si účet u Kiwi Bank. Z Česka jsem si ho sice před odletem založila u ANZ, ale prý bude problém s „proof of address“ – potvrzením, že má člověk kde bydlet. Prý neberou jen tak něco, takže jsme zamířili do Kiwi Bank. Po dvou hodinách v kanceláři u velmi sympatické paní, která neustále opakovala krásnou frázi „good as gold“, jsme konečně měli založené účty, v rukou karty… a na účtech nula novozélandských dolarů.

U většiny lidí bylo řešení jednoduché – přeposlat si peníze z českého účtu na zélandský. Jenomže u mě samozřejmě nic tak jednoduché být nemůže – chytře jsem si totiž poslala peníze už z Česka rovnou na ten účet u ANZ, který jsem neměla ověřený. Takže jsem vyrazila i do ANZ, kde naštěstí stačila výzva k zaplacení pokuty jednoho z kluků, otevřeli mi účet, já si poslala peníze a zase účet zrušili.

Když jsem teď měla účet, zbývalo požádat o daňové číslo neboli IRD, bez něj vás totiž nikdo zaměstnat nesmí. Naštěstí se nemusí nikam do kanceláře, stačí mít připojení k internetu, pas a číslo zélandského účtu. Vše jsem měla, vyplnila jsem formulář, odeslala a druhý den mi přišel e-mail, že vše funguje a že si mám resetovat heslo. A byl tu další problém – vůbec se mi nedařilo se přihlásit. Ani po kliknutí na zapomenutý login mi nepřišel žádný e-mail. Takže šup přes celý Christchurch k paní za přepážkou – prý mi IRD omylem rovnou deaktivovali. Tři kliknutí a už zase funguje.

 

 

Všichni mi říkali, jak jsem přijela ve špatnou chvíli – prý „doteď bylo docela hezky, podle předpovědi teď má ale dva týdny pršet.“ No, já sice spálená nebyla, ale tři lidi z domečku ano. Tak nevím, kde se stala chyba…

Večer jsem dostala povel nasednout do auta a byla jsem odvezena na pláž v New Brightonu. Prý uvidím nejkrásnější ohňostroj na světě. Nemám ráda ohňostroje, takže jsem zrovna dvakrát nadšená nebyla. Ale dostala jsem trochu mirablekovice, což mi právem zvedlo náladu. Ohňostroj byl nakonec vážně skvělý – světla po obloze skákala do rytmu skladeb od Queen, AC/DC a podobných rockových pecek a odrážela se v oceánu. Až mi bylo líto, že mě nenapadlo vzít s sebou zrcadlovku.

Tím jsem završila druhý den na Zlolandu.

Třetí den jsem jen tak seděla a připadala si strašně líná a neužitečná – přece bylo potřeba vyřešit tolik věcí a já tady sedím na zadku a bavím se s lidmi. Proč, Marie, proč si třeba nehledáš práci? Vzápětí na mě nastoupili mí spolubydlící s tím, jestli jsem se náhodou nezbláznila – vždyť tu jsem teprve třetí den. A tak jsem se porozhlédla po bydlení. A ono to vyšlo, teď mám malý pokojíček s vchodem na terasu, postelí a vestavěnou skříní. Jen jsem se musela rozloučit s Linwoodem, neustálým vařením pro deset lidí a s kocourem…

Čupakabra
Místní zachráněný kocour. Má majestátní knír, jmenuje se Čupakabra a je velmi líbivý.

1 komentář: „Jak se žije na Zlolandu III – První tři dny, první zbytečné nervy“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s