S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu VI – (Ne)úspěšný první měsíc

Zatímco v Česku sněží a jsou námrazy, na Zélandu začíná léto. Člověk by čekal sluníčko, teplý oceán a ženy v šatech. Místo toho máme zataženo, dvanáct stupňů, déšť a vítr. Aspoň ty ženy v šatech tady občas někde vykouknou. Kiwáci jsou holt lidé zvyklí na tohle počasí…

Jsem tu měsíc, ale pořád mě to trošku překvapuje. Zatímco já jsem v bundě, šále a dlouhých kalhotech, chlapi tu chodí v kraťasích, tílkách a žabkách. Je fakt, že už jsem upustila od zhruba tří vrstev včetně svetru – i ve 12°C mi stačí koženkový křivák a šála. Občas mám dokonce i vyhrnuté legíny ke kolenům. To pravé otužení ale teprve přijde.

Hledání práce mě začíná štvát

Práci jsem nenašla a do toho mě začalo štvát zůstávat ve městě. Vůbec před žádáním o víza jsem se ptala kamarádů, kteří už tu nějakou dobu byli, jestli nevadí, že nemám řidičský průkaz. Jestli i bez řidičáku najdu práci. „Jasně, nebudeš mít problém,“ říkali a já víza dostala. Pokud tu chcete uklízet, řidičák potřebujete. Kiwáci jezdí autem všude – i když mají obchod pět minut chůze, stejně raději nasednou do auta a svezou se. Auto je tu zkrátka jedna z nezbytností k životu. Já prostě chodím pěšky a všichni na mě koukají jako na blázna.

Do města to mám čtyřicet minut chůze, takže nemám problém vyrazit. Hledala jsem práci v centru, obešla jsem pár míst, rozeslala CV, kde se dalo. Když už odpověděli, měli plno. Z hotelu, kde pracuje kamarád, se mi na pozici recepční neozvali kvůli vlasům. Je to totiž dost fancy hotel a já mám modrozelené vlasy. Z hostelu mi prostě jen napsali, že vzali někoho jiného. Z knihkupectví, kam jsem moc chtěla, se pro jistotu vůbec neozvali.

Pokud byste tady chtěli pracovat v hostelu, je asi nejjednodušší se tam rovnou ubytovat a chvíli pracovat za ubytování. Většinou je to tak, že každý den dvě hodiny dopoledne uklízíte pokoje, případně chystáte snídani pro backpackery. A možná i u mě na tohle ještě přijde řada. Prozatím ale nastala změna plánu a já se o víkendu balím, nasedám do auta a jedu hledat třešňový sad. Budu si zpívat čerešně, užívat si práci na čerstvém vzduchu, seznamovat se se spoustou lidí, nechám si ráno omrznout prsty a budu nadávat, jak moc mě bolí záda z nošení pětikilových košů s třešněmi a žebříku.

Tak mi držte palce, ať se to všechno splní.

P. S.: Mimochodem…

Pro jistotu jsem po předchozích nezdarech zkusila štěstí znovu a poslala dva další e-maily do tetovacích studií poblíž mého zatím současného bydliště. Z jednoho přišla klasicky zamítavá odpověď, ze druhého „Stav se v sobotu dopoledne, něco vymyslíme.“ Stavila jsem se. Hodinu jsem tam seděla a čekala, až bude čas. Alespoň jsem si mohla prohlédnout, jak to chodí v tetovacích salonech na Novém Zélandu. Ve chvíli, kdy na mě přišla řada, mě poprosil manažer o můj skicák. Bylo mi to trošku nepříjemné, protože jsem mu přece jenom psala o práci recepční, ale stejně jsem mu ho podala. Pak chtěl vidět i fotky tetování, následně mi vzal telefon a udělal seznam, co všechno mám projet Googlem, jaký papír a tužky nakoupit. A ačkoliv mi o pár dní později napsal, že bohužel si další recepční nemohou dovolit, i tak mám doteď radost z toho, že podle něj mám potenciál. Tak málo mi stačí ke štěstí.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s