S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu IX – Po práci legraci

Když člověk sedm týdnů v kuse (dobrá, v kuse zase ne – přece jen jsme měli dost volných dní) pracuje, nemá volné víkendy, jen dostává každý večer sms, zda má nebo nemá jít příští den do práce, zaslouží si po sebrání poslední třešně odpočinek. Pro mě to bylo zase cestování – koneckonců jsem tu na Working Holiday Visa, ne?

Po takzvané last bucket party jsme se sbalily (ano, změnila jsem spolucestující), naskládaly do Tanka (náš drahý automobil) a prodloužily si cestu do Christchurch z osmi hodin na pět dní. Projely jsme sice malý kousek jižního ostrova, ale zato důkladně. Viděly jsme lachtany a tučňáky, potkaly jsme spoustu zajímavých lidí a míst a já jsem si domluvila i případnou práci (jestli to skutečně vyjde, to se uvidí až v září).

Mapa cesty z třešní
Tohle je naše dvoudenní válení ve Wanace a následná pětidenní cesta přes Dunedin, Taiaroa Head, Moeraki a Oamaru, jezera Pukaki a Tekapo až do Christchurch.

Protože jsme toho zažily skutečně hodně a vydalo by to na pár samostatných kapitol, zmíním se jen o pár věcech/místech/lidech. Doporučuji všemi deseti Sandlfy Bay. Nebojte se, sandflies tam nejsou, zato se tam povalují kvanta lachtanů. Také tam momentálně hnízdí šest tučňáků, na které jsme tam v sedě čekaly. Dočkaly jsme se asi po dvaceti minutách jednoho, ale byl tak daleko, že nemělo cenu sedět a čekat i na ostatní. Zátoka je to nádherná, spousta písku a bohužel to znamená i trošku náročnější výstup zpátky k parkovišti – přelézt písečnou dunu dá zabrat. Jeden krok dopředu znamenal posun o deset centimetrů zpátky.

U majáku v Katiki najdete také spoustu lachtanů – polehávají si tam volně v trávě, takže chodíte skutečně blízko nich. Jen pozor, ať se po vás neoženou – zažily jsme vyděšeného čínského turistu, který si myslel, že lachtan je pouhopouhé spící roztomilé zvířátko, a tak přišel podstatně blíž, než bylo moudré. Naštěstí byl lachtan chytřejší než onen pán a jen se po něm na prázdno ohnal…

A moje nejoblíbenější – Oamaru. Zajely jsme tam, protože tam mají steampunkové hřiště. Nakonec jsme vlezly i do galerie Steampunk HQ, kde jsme potkaly neskutečně zajímavého člověka. Pán asi kolem šedesátky, potetované ruce a trošku pupík, nezdráhal se ani vteřinu nám začít vysvětlovat jednotlivé výtvory. Mluvil hodně, dlouho a zajímavě. Nakonec z něj vypadlo, že v galerii pracoval, postupně se dostal i k tetování. A to byla voda na můj mlýn. Když jsem se mu zmínila, že také trošku tetuji a že po návratu do Čech se tím chci živit, okamžitě jsem se mu zalíbila a nabídl mi, že mi pomůže tady na Zélandu. Nejenom to. Odvedl nás do místnosti, kterou nazývá „the real LaLa Land“. Skvělé místo – červená místnost s promítačkou, barem a spoustou všemožných serepetiček. A já na to místo musím neustále myslet – sem se možná na podzim (tedy na Zélandu na jaře) znovu podívám a zůstanu tu pár týdnů. Než opět vyrazím na třešně.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s