Čtenářský nepravidelník

Tatér z Osvětimi: romance vepsaná pod kůži

Když člověk není v práci a není počasí na potápění, nezbývá než si číst. A tak se i já posunuji pomalým, ale stálým tempem ve své Reading Challenge na Goodreads.com. Tentokrát padl los na Tatéra z Osvětimi, knihu, o které jsem slyšela už snad milionkrát, a to byla vydána v roce 2018 (mimochodem Heather Morris je Novozélanďanka).

coverS obavami jsem knihu otevřela a v průběhu čtení jsem ji zavírala jen s nelibostí. Příběh je poutavý, i když poněkud rychlejší, než bych si přála. Vydání, které jsem si koupila na letišti v Melbourne, má totiž jen 288 stran a řádkování 1,5. Přečteno za pár hodin, pocit toho, že se z knihy dlouho nevzpamatuji, zachován, dokud jsem nerozklikla první článek o knize. Ale to bych se předbíhala…

Napsáno podle skutečného příběhu – Lale je odvezen do Osvětimi, kde po určité době začne pracovat jako tatér vězňů. Bere ruce lidí do svých, nedívá se jim do obličeje, jen mechanicky vpravuje zadané číslo pod kůži. Jednou ale hlavu zvedne a jeho pohled se setká s tmavě hnědýma očima. V tu chvíli je mu jasné, že se do dívky, dívky s číslem 34902, zamiloval. První a ta pravá láska. V Osvětimi. V koncentračním táboře, kde každá minuta může znamenat smrt. Nezná její jméno, nezná zvuk jejího hlasu, nezná její národnost. Zná pouze to číslo. I tak si k ní najde cestu a ona po chvíli nedůvěry najde cestu k němu. Společně se snaží přežít hlad, vyčerpání, zimu, choroby i týrání z rukou vojáků a důstojníků SS.

Kniha je neskutečně poutavá, skutečně ji lze takzvaně přečíst jedním dechem, ale dejte si pozor. Ačkoliv veškeré popisované události působí přesvědčivě, samo vedení z muzea v bývalém koncentračním táboře Osvětim-Březinka tvrdí, že tento román je pouze inspirován skutečnými událostmi a nemá žádnou hodnotu jakožto historický dokument. I když se tomu dá těžko věřit – autorka přece tři roky docházela za Lalem Sokolovem a přepisovala jeho zážitky – některé z věcí, které jsou v knize uvedené, se ale nestaly tak, jak byly popsány.

Transport do Osvětimi nemohl jet přes Ostravu a Pštinu, protože tato trať v té době neexistovala, penicilin nebyl volně dostupný v okolních vesnicích, dokud nebylo po válce, Mengele neprováděl sterilizace na mužích, nevybuchla dvě krematoria, ale pouze jedno bylo poškozeno, a už samo jméno hlavního hrdiny má v sobě chybu. Neříkalo se mu totiž Lale, ale Lali, jak vzpomíná jeho syn. A pak přichází další zásadní problém – přestože Morris v knize píše, že číslo, které bylo vytetováno Gitě Fuhrmannové (v anglickém vydání vystupuje jako Gita Furman), bylo 34902, Gita sama ve skutečnosti v rozhovoru v roce 1990 označila za své číslo 4562. A těchto nepřesností a polopravd je kniha plná.

Těsně po jejím přečtení jsem byla naprosto unešena. Jenže potom jsem si, jako to vždycky dělám, dala pětiminutovku na internetu, z té se vyklubala půlhodina a nakonec celé dopoledne. Nejenom že některé popisy událostí jsou historicky a prokazatelně nepřesné, některé chvíle se nestaly vůbec. A najednou je z knihy, která by mohla sloužit téměř jako deník, pouze částečná fikce. Otázka zní – může za to sedmdesát let od oněch událostí, či záměr autorky přidat do knihy i něco navíc?

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s