S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XIII – tradiční maorské přivítání pohiri

Už tři týdny bydlím ve vesnici Te Kaha. Po prvních dvou dnech jsme se přestěhovaly z parkoviště u stodoly do domku, ve kterém jsem se začala učit pár maorských slovíček a kde jsem zažila svoje první zemětřesení. Paní domácí se jmenuje Alice a občas ji tu navštěvuje její moko (v plné délce mokopuna – vnučka), večer se popíjí na terase s výhledem na oceán, při pouštění pitné vody tu hraje melodie, kterou budu mít ještě pěkných pár let vepsanou v mozkových záhybech, a na zahradě rostou citrony a limetky.

Je to zkrátka idylka. Ale aby sklizeň kiwi (proto jsme sem také přijely) proběhla v pořádku, museli se naši duchové poznat s duchy místních a pořádně to oslavit. Alespoň tak nám to vysvětloval jeden z místních mužů. Naskakovala mi u toho husí kůže a nebylo to (jen) proto, že tento muž má potetovaný celý obličej. Ta představa něčeho tak moc duchovního je naprosto nečekaná a nevěděla jsem, co si s ní počít… A to jsem ještě netušila, co skutečně přijde.

V sobotu ráno jsme se setkali s ostatními backpackery a také se Samoany na trávníku u marae (maorské posvátné místo, kde se odehrává naprostá většina důležitých věcí). Naše dvě skupiny a k tomu ještě dvacet místních – to všechno dohromady je několik gangů po zhruba deseti až jedenácti lidech, ve kterých se pracuje. Nevyděláváte si sami na sebe, ale přihazujete pár dolarů za tašku plnou kiwi svému gangu a celkový výdělek se pak rozdělí rovným dílem mezi jeho členy. Což je frustrující, pokud máte v gangu někoho skutečně pomalého (což my máme).

pohiri
Ženy musí jít uprostřed – naši muži nás musí ochraňovat před těmi cizími.

Po úvodním slovu majitele a zástupců firmy, pro kterou pracujeme, jsme podstoupili vydatnou instruktáž. A že to bylo potřeba! Dozvěděli jsme se, co se bude dít, jak reagovat a kam se postavit. Hned příchod k marae má svá pravidla. Ženy mají jít uprostřed, obklopeny muži. Přece jen jsme krásné a plodné, a když nás nikdo z našich nebude hlídat, bude pro ostatní velmi jednoduché si nás vzít pro sebe! Muži si své ženy zkrátka musí chránit před válečníky druhého kmene, a tak jsme se najednou ocitly v obležení backpackerů a Samoanů. Jakmile jsme byli všichni seskupeni podle pokynů, vyrazili jsme vstříc marae.

V tom se ozval hlas staré ženy z tangata whenua (místní lidé), která stála na prahu marae. Začala zpívat karanga, což je píseň, která tká duchovní provaz, jenž má umožnit manuhiri (návštěvníkům) bezpečný vstup na posvátné místo. Naše zástupkyně začala zpívat v odpověď, a jak se tyto dvě melodie propletly, utkaly nejenom provaz, ale i husí kůži na mém těle. K tomu připočtěte pohled na pomalované maorské děti, které tančí haka pohiri (uvítací tanec), a máte z toho slzy na mých tvářích.

Jestli jste nikdy neviděli haka, koukněte se sem (zrovna na tomto videu uctívají studenti pomocí haka svoje spolužáky zabité při útoku v Christchurch). Je to naprosto neskutečný zážitek.

pohiri
Jak se sedí v marae?

Poté jsme se vyzuli a vstoupili do marae. Zde si muži sedli dopředu a ženy se usadili v zadní lavici. Poslechli jsme si řadu mihi (proslovů), vždy následovaných waiata (písní). Slyšeli jsme mihi v několika jazycích – v maorštině, angličtině, svahilštině, afrikánštině a samojštině. Všichni maorští řečníci prosili bohy o totéž – o slitování nad oběťmi v Christchurch, o poznání pro manuhiri, že to, co se tam stalo, není Nový Zéland, o víru a o šťastnou sklizeň. Vzpomněli také na naše předky, jejichž duchy si neseme všude s sebou, a požádali je, aby v nás i nadále vkládali svoji sílu. Naši řečníci (jeden Novozélanďan, jeden Keňan a jeden Jihoafričan) nám všem pověděli svůj životní příběh, což bylo hodně poučné. Věděli jste například, že pokud jste v Keni a mluvíte o svojí manželce, musíte rovnou i dodat, kolik žen a dětí máte?

Po předání koha (daru, jehož tradičním účelem je pomoci kmeni udržovat marae a vypomoci i s přípravou následné hostiny) následuje první fyzický kontakt s tangata whanea. V dnešní době se může jednat o jeden ze tří způsobů pozdravu – podání ruky, políbení na tvář (na jednu, ne na dvě, jak jsme zvyklí) a nebo hongi. Jedná se o dotek čela a nosu – symbolizuje dech života, spojení dvou kmenů v jeden pod střechou marae.

Te Kaha Marae
Marae v Te Kaha – na toto místo do smrti nezapomenu

A pak? Pak už jen kai (jídlo), kai (jídlo), kai (jídlo). Nejí se v marae, ale ve vedlejší budově. Členové místního kmene připraví jídlo pro všechny a hoduje se. Pořádně. A krátce. Na rozdíl od našich slavnostních večeří, po kterých se popíjí a povídá ještě několik hodin, Maoři jedí, dojedí, odnesou talíře a odejdou. A to se přesně stalo. My backpackeři jsme ještě zůstali na pomoc s úklidem a potom jsme se poněkud zmateně rozešli do svých momentálních domovů. Následujících pár hodin jsme trávili nejen to výborné jídlo, ale i celý slavnostní den, který prostě jen tak někde nezažijete.

P. S.: Už jsem zaznamenala několik udivených reakcí – proč nemám fotky? Inu, to je jednoduché – u něčeho tak neskutečně duchovního mi ani nepřišlo na mysl ten fotoaparát z tašky vytáhnout.

 

 

 

 

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s