S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku

Z deníku cestovatelky: Hostelová překvapení

Pokud jste někdy chtěli low-cost cestovat, určitě vám padl do oka nápis hostel nebo v angličtině backpackers. Jedná se o většinou vcelku příjemnou variantu bydlení – máte vlastní postel, čisté povlečení, kuchyňku a nestojí to moc peněz.

Od začátku mého cestovatelského života (a vlastně i před tímto začátkem – několikrát jsem byla v Londýně s mojí bývalou základní školou a vždy jsme spali na hostelu) se snažím ušetřit na ubytování a cestách co nejvíce. A tak, místo hledání letenky do určitého místa, prostě jen koukám na levné letenky kamkoliv se dá. Vzápětí je koupím a googlím možnosti bydlení. Hostely jsou na delší časové období jednoznačně nejlevnější, nejzábavnější a také bych řekla nejstresovější možnost.

Kdo šetří, má na tři noci místo jedné… Nebo i na víc

Sdílíte pokoj s několika dalšími lidmi. Většinou se jedná o 4 – 12 lidí v jedné místnosti, ale spala jsem i v hotelu s 18 postelemi na pokoji (třípatrové palandy – na horní spáče kapala k ránu voda ze srážející se vlhkosti na stropě).  Koupelna je pro celé patro (někdy i celý hostel), většinou rozdělená na dámské a pánské. Většinou. Kuchyňka je jedna pro celý dům plný lidí, v lednici není dostatek místa pro všechny a vaše igelitka s jídlem se bude hýbat nezávisle na vás po celé kuchyni. Hledej, šmudlo…

A tak se není čemu divit, když v centrální čtvrti Aucklandu místo průměrných 190 dolarů na noc v nejlevnějším hostelu zaplatíte 18.

Nejradši mám jeden hostel v Edinburghu. Zatímco já hloupá hledala budovu, hostel byl poskládaný z lodních kontejnerů. Jak už ostatně i sám název napovídal – Containers Hostel.

Containers

Nejenom to. Můžete totiž bydlet i zadarmo. Stačí se zeptat na možnost práce za ubytování. Většina hostelů tuto možnost nabízí, akorát musíte přijít ve správný čas. Dvě hodiny úklidu denně a máte o bydlení postaráno.

Jeden Francouz, jedna Němka, pět Američanů…

Lidé přicházejí a odcházejí. Na hostelech to platí dvojnásob. Z jedenácti spolubydlících jich máte druhý den jen pět a za dva dny jsou tam až na vás úplně jiní lidé. Tak to prostě je.

To ale neznamená, že budete osamělí. Naopak. Pokud umíte alespoň trošku anglicky, dozvíte se neskutečné množství informací. O lidech, o kulturách, o cestování. Naprostá většina backpackerů má totiž jedno společné – touhu poznávat. Proto taky všichni nasazujeme krosny a vyrážíme do neznáma, ne? A tak najednou sedíte v baru přes ulici a spolu s Rusem, Jihoafričanem a dvěma Izraelci se smějete historce, kterou vám lámanou angličtinou vypráví sedmdesátiletý Peruánec. A svět je v tu chvíli nádherné místo.

Světlo, tma, světlo, hluk, tma…

Váš pobyt v hostelu může být absolutně bombastický. A nebo může až absurdně vybuchnout. A všechny možné varianty mezi tím.

Stačí jeden neohleduplný člověk a hned je atmosféra v pokoji hustá tak, že by se vám ztupil nůž, kdybyste se ji pokusili rozkrájet. Nehledě na to, že místo rybníčku Brčálník byste našli pouze naštvané obličeje spolubydlících. Co tím myslím?

Je jedenáct večer. Většina lidí už spí, je zhasnuto, ticho a klid. Najednou zarachotí klíč v zámku, chvíli se spolu perou, ale klíč zvítězí a dovnitř vstupuje neohleduplný cestovatel. Rozsvítí. Ozvou se mumlající hlasy. Každý ze spících se probudil a ve svém jazyce prohodil větu, která pravděpodobně znamená totéž. Cestovatel prohodí „Ajm so sory.“, nechá rozsvíceno a začne hledat volnou postel. Po chvíli zmateného přecházení malého pokoje sem a tam, položí krosnu na jednu z postelí. Vrchní palanda.

Otevře krosnu a začne vybalovat. Pět minut, deset minut se hrabe v batohu. Vytáhne nabíječku, podívá se na zásuvku a natáhne kabel přes celý pokoj k sobě do postele. Sebere oblečení a ručník, odejde. Nechá rozsvíceno. Za dvě minuty je zpátky, evidentně neteče teplá. Dá oblečení zpátky do krosny, ještě pět minut se ji snaží někam posunout, pak zhasne. Vleze do postele a dalších dvacet minut se vrtí, vrže postelí a rozsvěcí displej telefonu. Pak konečně usíná a začíná neskonale chrápat.

botyTentýž cestovatel se pak druhý den ráno otočí na vás. „Du ju no ver maj šuz?“ Po pětiminutovém vysvětlování, že zatímco byl venku z pokoje, přišel manažer hostelu, donesl igelitovou tašku, ty nejsmradlavější boty na světě do tašky zabalil a uložil zpátky na postel, vzal tašku, nazul si boty a otevřel dveře. Jakmile se dveře zavřeli, ozval se rozčilený hlas „dis is maj šuz!“ a následovala patnáctiminutová hádka o to, čí jsou to boty. Ukázalo se, že pánové mají stejné boty, stejně smradlavé, ale jeden je nechal na chodbě a druhý v pokoji. Vzhledem ke stejné velikosti i opotřebení, nebylo jasné, čí jsou čí, a strhla se hádka, která všem zvedne v neděli v sedm ráno náladu.

A pak se také může stát, že narazíte na neohleduplný pár, který začne provádět jisté činnosti, které patří do soukromí, ve společném pokoji. To ale naštěstí znám jen z legend.

Takže si to shrneme – hostel ano, nebo ne?

Chtěla jsem napsat, že hostel není pro každého. Ale upřímně si myslím, že je. Stačí jen mít trochu štěstí na lidi kolem a všechno bude na jedničku. Můžete si vybrat mezi smíšenými či podle pohlaví rozdělenými pokoji, ve většině případů si můžete zamluvit i soukromý pokoj. Pominu-li pak zápach nohou, občasné rozsvícení světla ve tři ráno a člověka, který prostě neumí vstát s prvním zazvoněním budíku, hostel je ideální možnost ubytování – levné, plné lidí a vždy se tam děje něco zajímavého.

Reklamy

4 komentáře: „Z deníku cestovatelky: Hostelová překvapení“

  1. Souhlasím s tebou – stačí trocha štěstí (někdy spíš trpělivosti nebo schopnosti věci nehrotit) a hostel je v pohodě. Já jsem dřív sice párkrát v hostelu spala, jelikož jsme ale cestovali s přítelem, hledala jsem většinou dvoulůžkové pokoje. Opravdový hostelový zážitek jsem měla až v Itálii. Byla jsem tam na Erasmu a sama jsem vyrazila na výlet do Říma, pak na Sicílii a nakonec jsem jela domů přes čtyři další města, kde jsem zůstala přes noc a samozřejmě jsem hledala nejlevnější ubytko. Nejdřív jsem se toho děsila, ale bylo to úplně v pohodě. Trochu mě překvapilo, že se většinou lidi moc bavit nechtěli, ale ve výsledku mi to moc nevadilo, protože jsem každý den od rána do večera chodila a na hostel jsem přišla úplně mrtvá. 🙂

    To se mi líbí

  2. V prvej polovici článku som si vravela, že to musí byť super. Spoznávať ľudí z rôznych kútov sveta, vymieňať si historky, deliť sa o tipy kam sa oplatí ísť a čo treba vidieť… A potom so došla k historke o botaskách a svietení o tretej ráno a celé moje nadšenie bolo fuč, lebo mi to pripomenulo neohľaduplných ľudí na internáte 😀

    Možno že v mladšom veku by mi to ani nevadilo, ale popravde teraz by som si už asi netrúfla. Aspoň nie keby som cestovala sama.

    To se mi líbí

    1. Je fakt, že občas je bydlení na hotelu vážně „na palici“. Ale musím říct, že za ty roky jsem zažila dvě vyloženě nepříjemná setkání – jedno právě v Aucklandu minulý týden, druhé v Edinburghu, kdy si tři Egypťané usmysleli, že bude nejlepší všem spícím svítit diodou na telefonu do obličeje. Takže procentuálně jsme na 2 % katastrofy, zbytek je pohoda. 🙂

      To se mi líbí

Napsat komentář k Marie Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s