S krosnou na zádech, S perem v ruce, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XVII – konec první části

Tak a je to tu. Když jsem si zažádala o víza na Nový Zéland, popravdě jsem nečekala, že se mi povede je získat. Pak jsem seděla vystresovaná už od rána u počítače, i když o víza se žádá až večer, a po jejich zaplacení jsem skákala radostí do stropu. A pak mi to došlo – celý rok na Zélandu? Na druhé straně světa? A budu vůbec schopná tam přežít?

Nejenom že jsem přežila, ale ještě se mi poněkud změnily plány. Původně jsem si říkala – proč trávit zimu na Zélandu, radši se pak projedu po asijských ostrovech a vrátím se. Jenže ve chvíli, kdy jsem dostala první práci (sběr třešní), jsem se dozvěděla, že Working Holiday Visa se dají prodloužit o tři měsíce. Pokud si tedy ty tři měsíce odpracujete v zemědělství. A tak v pondělí odlétám. Auckland – Dauhá – Praha. Ne napořád, jak zněla myšlenka ještě v říjnu. Na dva měsíce. Pak hurá návrat na jižní ostrov, do zimy, do Christchurch, do tepla (spíše chladu) milého zélandského domova. Zažádat o prodloužení víz a najít si práci někde v tom čtyřistatisícovém městě. Nejlépe v knihkupectví. Samozřejmě.

Ale to je otázka následujících měsíců. Právě teď sedím v hostelu v Aucklandu ve společenské místnosti, kde všichni ostatní sledují film v televizi. Je pátek odpoledne, na parkovišti vedle hostelu se chystá noční trh, kam si později skočím na teplou večeři.  Teď je však čas sesumírovat vše, co jsem tu za těch 205 dní zažila.

Co mi dal Nový Zéland

Jezero PukakiAčkoli jeho role v mém životě ještě nekončí, jen si dává drobnou přestávku, protože občas ji potřebuje každý, už mi změnil pohled na svět. A hlavně na sebe sama. Zatímco v Čechách jsem se bála snad všeho kromě myší a hadů, na Zélandu musím fungovat i přes ten strach. Nejde se tu schovat pod máminu sukni, nebo vzít nohy na ramena a utéct. Jsem tu sama za sebe, jsem tu kvůli sobě a jsem tu pro sebe.

Poslední čtyři měsíce jsem skoro nemluvila česky. Angličtina všude, už i v mojí hlavě. Videohovory s kamarády se stávají obtížnějšími, vypadávají mi česká slova a pro některé anglické výrazy stejně ani nemáme překlad, který by je plně vystihoval. Ale co, to se všechno zase srovná, hlavní je, že musím mluvit anglicky. Už se nestydím, nesedím tiše v koutku, ale vykládám vtipy v angličtině, i když se občas zaseknu a zakončím to zhruba těmito slovy: „And he… lsjvnweiigsohetls… Nevermind. (A on… lsjvnweiigsohetls… To je fuk.)“

Pochopila jsem, že umění je pro mě kyslík. Ať už aktivně něco vytvářet, nebo jen zajít na koncert či výstavu, potřebuji to každý den. Pustit si hudbu, vzít skicák do ruky a nebo někoho potetovat – to je pro mě skutečné blaho, skutečné uvolnění. A s tím souvisí i další věc – od určité chvíle naplňuji dny programem, který chci já. Dělám, co chci dělat, a nepouštím se do něčeho, co vážně provádět nechci. Měla jsem to v sobě tak trošku vždycky, ale teprve teď, v souvislosti s překonáváním strachu, to přišlo pořádně. Chci vlézt do jeskyně, i když je tam zima, tma a úzko, i když budu mít strach a nebudu schopná se kolem sebe pořádně rozhlédnout, i když je možné, že se mi začne špatně dýchat. Prostě chci. A tak jsem to udělala. Překonej strach a jdi za tím, co chceš.

Objevila jsem spoustu zajímavých míst a zažila nějaká ta dobrodružství – prolezla jsem jeskyně, žila jsem v maorské vesnici, strávila jsem více než dva měsíce životem v autě, zaletěla jsem si do Austrálie, prolezla jsem řekou k vodopádu s Angličanem, Turkem, Belgičanem, Američankou a Estoncem, ztratila jsem se u jiných vodopádů, nechala jsem se potetovat 30 lidmi v jeden den (žádný stres, je to skutečně malé tetování) a hlídala jsem domy cizím lidem.

Abby a Jessie
Tihle dva krasavci byli součástí jednoho hlídání – větší spí zásadně pod peřinou a menší se neustále radostně točí dokola a stoupá na zadní.

A zatímco v Česku budou lidé začínat poslední pracovní den tohoto týdne, já si po večerní procházce zalezu do postele s knihou a budu se těšit na pondělí. Cesta trvá 37 hodin, ale stejně – konečně zase na chvíli domů!

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s