S fotoaparátem po boku, Vytaženo z deníku

Jak se žilo na dovolené v Čechách

I když se původní plán cesty podstatně změnil a prodlužuji svůj pracovněprázdninový pobyt o tři měsíce, přece jen jsem se do Čech vydala. Hned čtyři dny po příletu jsem běžela na první festival po více než půl roce s vyplazeným jazykem a touhou načerpat co nejvíc kvalitní muziky. Povedlo se. Royal Republic přivezli nové album, se kterým, ač je značně disco (což mě vyděsilo), mě roztančili tak, že jsem doslova protančila svoje pětidolarové kecky z Warehousu. Na první poslech album nic moc, na první poslech naživo neskutečná party. Láska.

A o týden později už byl čas na další festival. Tentokrát pracovní – jeden z nejdéle běžících festivalů v České republice – Zámostí. O tom ještě v budoucnu více, teď snad jen tolik – naspáno asi osm hodin za celý víkend, v podstatě večírek od pátečního poledne až do nedělního večera, spoustu práce, stresu, dohadování se s lidmi, ale stejně – moje nejmilejší práce.

Otevírání klavíru
A taky jsme v Třebíči otevřeli piano pro všechny – každý, kdo jde kolem si může sednout a zahrát. Tak s chutí do toho!

V červnu, po mně nejdražším festivalu, mě čekala autoškola. Rychlokurz, abych byla přesná. Protože potřebujete nějaký určitý počet hodin jízd i teorie, a těch není zrovna málo, zabere to pár týdnů. Za příplatek ovšem můžete dostat i individuální studium, po kterém jsem sáhla všemi deseti. Zas tak těžké to nebylo. Skutečně to zvládne kdokoli, jde jen o pořádnou dávku soustředění. A když se nesoustředíte, může to dopadnout nějak takhle:

Stojím a čekám. V autoškole totiž fungujete částečně jako taxislužba pro instruktory. Takže jsem ho dovezla tam, kam chtěl, a teď čekám. Najednou vychází a nese si kelímek s kávou, takový ten plastový kelímek z automatu za deset korun. Děs v mém nitru začíná vzrůstat: „To přece vypijete, než pojedeme, ne?“ „Ne,“ nasedá. „Prostě jeď.“ „Jste si jistej? Já za to fakt neručim.“ „Neplácej a startuj.“ Dobře. Startuji. Rozjíždím se a auto udělá tf-tf-tf-tf-tf, párkrát poskočí a já vypínám motor. Otočím se. Instruktor politý horkou kávou odshora dolů, vyčítavý pohled pár nekonečných vteřin a nakonec poznámka: „No, je fakt že jedeš teprve potřetí.“

Navzdory tomu jsem to zvládla. Nabytí řidičského oprávnění jsem oslavila na festivalu Okolojeles. Pátý ročník této soukromé záležitosti překvapil tím, že nepřekvapil. Byl opět stejně báječný, i když jsem tentokrát znala pouze jednoho interpreta. Les, voda, kamarádi, troška alkoholu a spousta parádní muziky – to je ve zkratce Okolojeles. Vy se, než přijde další ročník, můžete mrknout na moje fotky. Uvidíme se příští rok?

Jeden z mých zamilovaných festivalů – uprostřed lesa na jeden víkend v létě vyroste komunita (v dobrém slova smyslu)…

Posted by Věřím na víly on Monday, July 29, 2019

Po následném rozloučení s Prahou, které bylo velmi komorní místo původního kytarového odpoledne v parku (ach, ten déšť), jsem strávila dalších 40 hodin na cestě. Teď už týden bydlím v domečku na pláži ve městě Christchurch a hledám práci. Je to trošku frustrující, pravda, oni kiwáci nejsou zrovna dvakrát rychlí s ničím, natož s odpověďmi na inzeráty, ale pominu-li tu zimu, je to fajn.

A ač jsem slibovala věrnost, pravděpodobnost, že po návratu do Prahy, získání tatérské licence a přidání kousků do portfolia zůstanu v zemích Českých klesá s každým okamžikem, kdy nedělám nic jiného, než že koukám do nebe nebo na oceán a přemýšlím. Možná bych měla zrušit nicnedělání a začít pracovat, než zarmoutím kamarádky a rodinu definitivním rozhodnutím zmizet někde v dáli…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s