S krosnou na zádech, S perem v ruce, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XVIII – začínáme znovu (téměř) od začátku

A tak jsem zase tady.

Na Zélandu, v Christchurch, bez práce, v obýváku a s kocourem na klíně. Tentokrát ne na gauči, ale mám dokonce svoji vlastní matraci. Dnes nemusím řešit zakládání účtu a IRD (novozélandské daňové číslo) a bydlení mám tady u kamarádů jisté vždy, když nenajdu příhodný dům na hlídání. Zbývá vyřešit dvě, možná tři věci…

A. Víza

Díky tomu, že jsem v průběhu svého dosavadního pobytu pracovala v zemědělství minimálně 12 týdnů, mohu zažádat o Working Holiday Visa Extension – prodloužení víz o tři měsíce. Podat žádost je vcelku jednoduché – stáhnout, vytisknout, vyplnit, přiložit výpis z účtu IRD (což už mi tak jednoduché nepřipadá – online systém totiž upgradovali a já se v něm teď už nevyznám) nebo právě oněch 12 payslipů (výplatních pásek) a dvě fotografie pasového formátu. Pak je potřeba přidat buď pas nebo jeho ověřenou kopii (na policejní stanici zadarmo zařídí), vložit do obálky a skočit na poštu.

Tak je to jednoduché, tak zní teorie. Ale dokopat se k tomu v tomhle počasí (8 stupňů a déšť) je věc neskutečně složitá. V pondělí už to ale skutečně zařídím – leda že by byl tajfun nebo tsunami.

B. Práce

„V Christchurch je práce dost. Tady to najdeš rychle.“ Inu, pravda to je jen z části. Práce tu dost skutečně je. Rychle? Kéž by. Kiwáci fungují trošku jiným životním tempem než my, Češi. Ve čtvrtek jsem byla na zkušební směně v možné práci. Recepční v tetovacím studiu – práce se zákazníky plus naceňování jednotlivých tetování. Loučili jsme se se slovy „Zítra ti zavolám a řeknu, co a jak.“ Co myslíte – zavolal?

A tak vysedávám s telefonem se zapnutým zvukem (věc vídaná tak minimálně, že je v seznamu ohrožených druhů od roku 2012) v ruce a čekám. Nic nepřichází. Nikdo nevolá. Zbývají dva dny. V pondělí posílám e-mail s dotazem. Držte mi palce.

Když tahle práce nevyjde? No tak za bar, nebo do obchodu. Ale co nejdřív. Člověku se špatně utrácí peníze, který nevydělává…

C. Auto

Čupakabra na autě

Ach ano, konečně je tu ta otázka vlastního dopravního prostředku. V Česku jsem si ve svých necelých 29 letech konečně udělala řidičský průkaz. Marie řidičkou! To bylo pozdvižení mezi mými kamarády a rodinnými příslušníky…

Mít jednu práci poblíž místa, kde teď bydlím, by bylo nejlepší. Obchod mám ve vzdálenosti cca 15 minut chůze, práce by byla v podobné lokalitě. Jenže pracovní místa jsou tu dost omezená. Pravděpodobně budu spíše potřebovat se dostat blíž k centru, a to už pěšky nezvládnu. Ani na kole. Je to zkrátka dost veliké město. A tak nezbývá než poprosit kamarády a vybrat nějaké městské vozítko. Malé, svižné autíčko pro Marii řidičku.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s