S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XIX – žlutý růže ze Zélandu

Včera jsem po měsíci čekání a nervozity, každodenního sledování e-mailové schránky a hledání letenek pro případ špatných zpráv dostala onu vytouženou zprávu. Víza se mi prodlužují do 31. ledna 2020.

Z mého seznamu věcí, které je potřeba co nejdřív vyřešit, tedy ubylo pár položek. Auto jsem si koupila od kamarádky (stejně jako jsem od ní dostala pracovní oblečení a kontakt na možnou práci) a co dělat už taky mám (teď nemám na mysli neustálé hraní společenských her).

Bohemian Bakery
V Christchurch jsou dvě české pekárny. Koupíte tam český chleba, a to je panečku potěšení!

Do Moffatt’s jsem nastoupila v den mých 29. narozenin. Řekla bych, že takový dárek se vesmíru skutečně povedl. Práce je to fyzicky a slovně náročná – pracuji ve velkoobchodu s květinami. Nosím 20 kilové krabice, kýble s vodou a učím se anglická jména rostlin, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Můj běžný den vypadá asi takto:

  • po probrání se z náruče spánku sedám do auta a vyrážím na 17 kilometrovou cestu přes celé město;
  • přesouvám se do skladu, kde se trvale udržuje teplota kolem nuly;
  • dostávám první objednávky a skládám květiny do krabic, adresa a faktura přichází vzápětí;
  • několikrát za den před sebou tlačím vozík s dvaceti kyblíky vody, které následně vylévám jeden po druhém (ruce a záda bolely, teď už jsou však řádně osvaleny);
  • po zabalení posledních krabic (většinou nestíháme, takže kurýr, který přijíždí ve čtyři, ještě tak dvacet minut čeká) nasedám do auta a vyrážím na 17 kilometrovou cestu přes celé město.

Jinými slovy z domu vyjíždím půl hodiny před odpíchnutím (ano, máme oldschool píchačky) rozespalá a čistá, vracím se o devět hodin později rozcuchaná, unavená a špinavá. Kdo tvrdí, že práce s květinami je jednoduchá, ať si zkusí zabalit 40 lilií do jedné krabice a naučit se rozpoznávat 30 druhů růží.

Práce to není špatná. Je náročná, to ano, ale vlastně mě baví. Je to tak trochu jako hrát tetris. Vše má své místo – lilie a těžké rostliny dospodu, růže klidně taky, hlavně bacha na gerbery!

Došlo mi ale pár věcí. Když člověk balí dvě hodiny v kuse růže do obalů, má dost času přemýšlet. A zpívat si. Takže kromě toho, že mám v hlavě zaseknuto Točí se, točí, jsem si uvědomila důvod, proč vlastně nesnáším růže (ach ano, ironie – nejím kiwi, pracuji jako picker, nejím růže, pracuji ve velkoobchodu s růžemi). Kniha, kterou jsem za svůj život četla nejčastěji, je jednoznačně Malý princ. A tam, pokud si vzpomínáte, byla růže. Byla tam ta nejvíc sebestředná a nejrozmazlenější růže na světě. Růže jsou rádoby křehké, záludně pichlavé a první možná volba každého, komu se nechce přemýšlet. Ať už jde o tetování, kresbu nebo pugét k narozeninám.

A ta druhá věc – je ze mě vlastně taková Eliza Doolittle (tentokrát Pygmalion nebo muzikál My Fair Lady). Jenže je to naopak – Eliza se chtěla stát květinářkou, a tak si začala zlepšovat angličtinu pod přísným vedením profesora Higginse. Já se stala květinářkou a teď si zhoršuji angličtinu pod kiwáckým vedením Justine. Ale co, aspoň je sranda, když mi občas musí větu opakovat třikrát, protože jejímu „Send them ten of those.“ skutečně není rozumět. Mění se to totiž na {sind dim tin of dous}. Nádhera, není-liž pravda?

North New Brigton
Z domu na pláž je to třicet sekund. Ani to ne. Kéž by to takhle blízko bylo i do práce…
Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s