S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XIII – tradiční maorské přivítání pohiri

Už tři týdny bydlím ve vesnici Te Kaha. Po prvních dvou dnech jsme se přestěhovaly z parkoviště u stodoly do domku, ve kterém jsem se začala učit pár maorských slovíček a kde jsem zažila svoje první zemětřesení. Paní domácí se jmenuje Alice a občas ji tu navštěvuje její moko (v plné délce mokopuna – vnučka), večer se popíjí na terase s výhledem na oceán, při pouštění pitné vody tu hraje melodie, kterou budu mít ještě pěkných pár let vepsanou v mozkových záhybech, a na zahradě rostou citrony a limetky.

Je to zkrátka idylka. Ale aby sklizeň kiwi (proto jsme sem také přijely) proběhla v pořádku, museli se naši duchové poznat s duchy místních a pořádně to oslavit. Alespoň tak nám to vysvětloval jeden z místních mužů. Naskakovala mi u toho husí kůže a nebylo to (jen) proto, že tento muž má potetovaný celý obličej. Ta představa něčeho tak moc duchovního je naprosto nečekaná a nevěděla jsem, co si s ní počít… A to jsem ještě netušila, co skutečně přijde. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XIII – tradiční maorské přivítání pohiri“

Reklamy
S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XII – ztratit se na severu

Cestu trajektem z Pictonu do Wellingtonu jsme celou projedly. Doopravdy. Evidentně jsme totiž kupovaly poslední lístky na ten termín a zbyly jen lístky do VIP. A tak jsme měly plavbu s jídlem i pitím zadarmo. Toho jsme samozřejmě náležitě využily a přejedly se snídaňového menu. Wellington nás přivítal plné a s otevřenou náručí. Jsme tu, jsme na severním ostrově!

mapa3
Cesta do našeho nového domova

Po povinném navštívení studií Weta, kde vyráběli kulisy, navrhovali kostýmy a spoustu dalších věcí nejen pro Pána prstenů, jsme vyrazily směr Bay of Plenty. Zatímco GPS nás táhla středem ostrova, my jsme zamířily trošku do ztracena. Chtěly jsme totiž navštívit jedno místo s velmi zajímavým názvem. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XII – ztratit se na severu“

Čtenářský nepravidelník

Tatér z Osvětimi: romance vepsaná pod kůži

Když člověk není v práci a není počasí na potápění, nezbývá než si číst. A tak se i já posunuji pomalým, ale stálým tempem ve své Reading Challenge na Goodreads.com. Tentokrát padl los na Tatéra z Osvětimi, knihu, o které jsem slyšela už snad milionkrát, a to byla vydána v roce 2018 (mimochodem Heather Morris je Novozélanďanka).

coverS obavami jsem knihu otevřela a v průběhu čtení jsem ji zavírala jen s nelibostí. Příběh je poutavý, i když poněkud rychlejší, než bych si přála. Vydání, které jsem si koupila na letišti v Melbourne, má totiž jen 288 stran a řádkování 1,5. Přečteno za pár hodin, pocit toho, že se z knihy dlouho nevzpamatuji, zachován, dokud jsem nerozklikla první článek o knize. Ale to bych se předbíhala… Pokračovat ve čtení „Tatér z Osvětimi: romance vepsaná pod kůži“

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XI – sbohem jižáku, vyrážíme na sever!

Po návratu z Austrálie jsem měla jistou jen jednu věc – nástup do další práce je 8. března. Práce je na severním ostrově v Bay of Plenty (angl. záliv hojnosti). Takže nezbývalo než se sbalit, rozloučit se minimálně na půl roku s přáteli a kocourem, se čtvrtečními večery na pláži s českou bandou, a vyrazit na cestu.

Mapa
Zhruba takhle nějak vypadala naše cesta do Pictonu. Pak už jsme se nalodily na trajekt a vyrazily vstříc severnímu ostrovu…

Vzaly jsme to přes Arthur’s Pass. Pokud tudy budete projíždět, doporučuji se zastavit v Cave Streamu – je to jeskyně s potokem kousek od Castle Hillu. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XI – sbohem jižáku, vyrážíme na sever!“

Vytaženo z deníku

Aroha nui – s láskou

Už od rána mrholí. Všude je šedivo, klid, skoro až smutno. Ptáci mlčí, stromy nešumí a ani oceán nebouří. Je ticho. Jen ticho.

A najednou se to ranní pošmourno jako mrknutím oka rozrostlo do všech koutů Nového Zélandu a do srdcí všech, kteří se Zélandu kdy dotkli. V jednu vteřinu jsme všichni v pohodlí domova a v tu druhou je většina z nás připoutaná očima k televizím. Nohy tepou nervozitou, plíce pracují jako snad nikdy předtím a srdce buší v návalech paniky tak, že je ho slyšet snad až na druhém konci světa. Slyšíte to moje, kamarádi?

Dnes v 13:40 novozélandského času se mešitou Masjid Al Noor ozvala střelba. Nedlouho poté objevili bombu v autě v jedné ulici o kus dál a následně se střílelo i v mešitě v Linwoodu. Momentálně zprávy potvrzují 49 mrtvých. Původně se mluvilo pouze o 9.

Centrum města je uzavřené. Lidé se bojí vyjít ven. Premiérka Jacinda Ardern v prvním živém vystoupení řekla, že mnozí z těch, kteří byli těmito událostmi přímo ovlivněni, mohou být migranti, nebo dokonce uprchlíci. Vybrali si Nový Zéland za svůj domov, a ten i jejich domovem je. „Oni jsou my. Člověk, který spáchal toto násilí, není my.“

Moje momentální vzdálenost od mého zélandského domova je něco přes tisíc kilometrů. Mí přátelé jsou v bezpečí. Moje srdce ale i tak pláče nad událostmi, které dnes jednou provždy poznamenaly to město.

Kia kaha, Christchurch. Buď silný.