Čtenářský nepravidelník

Tatér z Osvětimi: romance vepsaná pod kůži

Když člověk není v práci a není počasí na potápění, nezbývá než si číst. A tak se i já posunuji pomalým, ale stálým tempem ve své Reading Challenge na Goodreads.com. Tentokrát padl los na Tatéra z Osvětimi, knihu, o které jsem slyšela už snad milionkrát, a to byla vydána v roce 2018 (mimochodem Heather Morris je Novozélanďanka).

coverS obavami jsem knihu otevřela a v průběhu čtení jsem ji zavírala jen s nelibostí. Příběh je poutavý, i když poněkud rychlejší, než bych si přála. Vydání, které jsem si koupila na letišti v Melbourne, má totiž jen 288 stran a řádkování 1,5. Přečteno za pár hodin, pocit toho, že se z knihy dlouho nevzpamatuji, zachován, dokud jsem nerozklikla první článek o knize. Ale to bych se předbíhala… Pokračovat ve čtení „Tatér z Osvětimi: romance vepsaná pod kůži“

Reklamy
Čtenářský nepravidelník

5 knih, které mi změnily život aneb Chci se jmenovat Alžbětina Prknářová

Každá věc, která nás v životě potká, nám ten život trošičku změní. Někdy klepšímu, někdy k horšímu. Jedním z mých velkých měničů jsou knihy. Moje přeplněné knihovny v pražském bytě i v domě u rodičů jasně mluví o tom, kdo jsem. I když je pravda, že občas přemýšlím nad tím, co znamená fakt, že mám v knihovně vedle Alberta Camuse knihu Pýcha, předsudek a zombie.

pile of books in shallow focus photography
Photo by Pixabay on Pexels.com

Dámy a pánové, představuji vám pět knih, kterým vděčím za to, že jsem právě taková, jaká jsem v tuto chvíli.

Pokračovat ve čtení „5 knih, které mi změnily život aneb Chci se jmenovat Alžbětina Prknářová“

Čtenářský nepravidelník

Saturnin se vrací: ani by nemusel

Překvapení a nedůvěra – to byly moje pocity, když jsem se dozvěděla, že se chystá pokračování legendárního Saturnina. Zděšení, hrůza, panika vzápětí následovaly – knihu bude psát Miroslav Macek. Ano, přesně ten, přesně ten Macek, který dal Rathovi pár facek (dobře, jenom jednu, ale pro účely hloupé rýmovačky…). To zkrátka určitě nedopadne dobře.

Saturnin

K našemu drahému vypravěči a jeho sluhovi Saturninovi se vracíme přibližně po roce od událostí z předchozí knihy a s námi se k této dvojici vrací i slečna Barbora, doktor Vlach, dědeček a má oblíbená teta Kateřina spolu s Miloušem. Tentokrát se však přidá návštěva nečekaná a sice dvojí – pes Nero, kterého dědeček přislíbil pohlídat přátelům, a strýc František. Tedy strýc František II., protože shodou okolností si teta Kateřina vzala jmenovce svého zesnulého chotě. I ten jest továrníkem a podobnost je tedy téměř perfektní.

Pokračovat ve čtení „Saturnin se vrací: ani by nemusel“

Čtenářský nepravidelník

Nejlepší pro všechny: další klenot od Petry Soukupové

Když přijdete ke mně domů, v knihovně najdete knihy hlavně od tří autorů – jsou jimi Haruki Murakami, Chuck Palahniuk a Petra Soukupová. Prvního z nich miluji za magickou fantazii, druhého za zvrácenou fantazii a třetí za fantazii (ne)obyčejných příběhů.

K letošním Vánocům jsem si přála tři knihy. Dostala jsem dvě – a jedna z nich je právě od Petry Soukupové.

nejlepsiprovsechny

Příběh Viktora, žáka páté třídy, který zlobí, sice ne úmyslně, ale dost. Maminka už synka (ale ani vlastní život) tak trochu nezvládá, a tak ho pošle k babičce na vesnici. Její úvaha je vcelku jednoduchá – bude to nejlepší pro všechny. Kluk se uklidní, babička nebude sama ve starém domě a ona bude mít klid si srovnat svůj vlastní život a připravit se na natáčení seriálu.

A tak se desetiletý Viktor, který žil celý svůj život v Praze, který trávil čas hraním online her s kamarády a chozením po městě a lovením pokémonů, ocitá v cizím domě bez pořádného připojení, u babičky, kterou zná jen tak trošku, a ve vesnici, kde je jen jeden gym (kdo hrál Pokémon GO, pochopí tuto velmi důležitou poznámku).

Petra Soukupová je na podobné situace přeborník. S nadhledem sobě vlastním postavy vystupují, jednají a přemýšlí tak, jak by člověk čekal – ani jednou nevypadnou ze svého charakteru, vždy jej do puntíku dodrží. Úvahami malého Viktora, Hany, která se tak nějak potýká s krizí ve vztazích i v práci, i babičky Evy, která nechápe svoji dceru, natož svého vnuka, se proberete se zaraženým dechem a naprostým pochopením. A to je právě to zvláštní – jsou to tři naprosto odlišné postavy, ale díky peru spisovatelky absolutně chápete postoje všech tří.

A proč právě ona je ten odborník na fantazii (ne)obyčejných příběhů? Ani jedna ze situací, které ve všech jejích knihách vyvstávají (dobrá, možná až na Zmizet), totiž není výjimečná. Všechno jsou to věci, které se dějí – dějí se mně, dějí se vám, dějí se. Dnes a denně. A přesto nejsou nudné a fádní, ne v knihách Petry Soukupové.

Její styl psaní, na který se člověk musí velmi soustředit, a přesto je lehký a přímý, se vymyká všemu, co jsem kdy četla. Právě proto patří k mým nejoblíbenějším autorům. Právě proto jsou její knihy moje nejoblíbenější z českého spisovatelského rybníčku.

Čtenářský nepravidelník

Mlýn na mumie: sex, jídlo a zločin

Přišla jsem do malého knihkupectví, které se zhruba před měsícem objevilo v naší čtvrti. Nezamířila jsem k poličkám, ale rovnou k prodavačce: „Kašlu na to, zeptám se rovnou vás! Potřebuju něco divnýho, zvrácenýho, ale hodně čtivýho…“ Prodavačka se začne smát a pak se zamyslí: „A nějaká nápověda by nebyla?“ „Miluju Palahniuka a Murakamiho.“ „No, to jste mi moc nepomohla.“ Pak ale zamířila zpoza pultíku rovnou k poličce a vytáhla paperback (miluji paperbacky) se skvělým přebalem. „Zkuste tohle.“ „Tak jo.“ A koupila jsem si Mlýn na mumie.

IMG_20170826_090303.jpg

Neprohloupila jsem. Skvělá čeština, zajímavě zvrácený smysl pro humor a perfektně zvolená jména pro postavy. Knížka se čte prakticky sama. Nějakých těch čtyři sta stránek přelouskáte jako nic – co chtít víc?

Hlavním hrdinou je policejní komisař Durman. Prvního ledna roku 1866 prostě tak nějak vkročí do mrtvoly – což myslím naprosto doslova – a tím se spustí neskutečný sled událostí. V knihách se objeví sériový vrah, opravený staroměstský orloj, Smetana, Tyrš, Neruda, bordely, Francie a první felace v Čechách, fingovaná smrt, ale hlavně jídlo.

Ty gigantické a obskurní hostiny, popisované do nejmenších detailů, a pouliční jednohubky, kterým každé zvlášť autor věnuje téměř celou jednu stránku (a ona si to zaslouží), ve vás vzbudí zároveň touhu po onom pokrmu a zajímavou formu zhnusení nad jejím obsahem. Otevřu-li knihu zcela náhodně, narazím hned na do křupava vypečené netopýří létací blány, z dalšího takového otevření získám nadívané ježky a vzápětí se ocitám u hýždí Durmanovy služky.

Pokračovat ve čtení „Mlýn na mumie: sex, jídlo a zločin“