Čtenářský nepravidelník

What I Talk About When I Talk About Running: nikdy běhat nebudu

Ráda čtu knížky v angličtině. Už to pro mě nepředstavuje takový problém jako před lety, kdy přelouskat jednu dětskou knížku v angličtině bylo stejné, jako kdybych teď dostala do ruky Dostojevského v korejštině. A Murakami je můj velký oblíbenec, zabírá v mé knihovně celou jednu poličku. Tuhle knížku mám ještě ke všemu v paperbacku, takže jediné, co zbývalo k jejímu přečtení, byla taška, do které jsem ji hodila, a boty, díky nimž jsem prošla kus Švédska.

Kamkoliv jedu, beru sebou knihu. Kamkoliv jedu, koupím si knihu. A tak jsem si tentokrát já, Češka, vzala do Švédska knížku, kterou napsal Japonec, která je anglicky a kterou jsem si mimochodem koupila v Belgii. Tak trošku multikulti, co?

Nečekejte prosím jen rady, jak začít běhat maratony, a eseje o tom, co se honí hlavou běžci, když se mu v zimě sráží pára u úst a on stejně vybíhá na trasu. Jsou tam. Ale nejde jen o ně – tahle útlá knížečka je prostě jen sbírka. Sbírka myšlenek. Ono to skutečně působí, jako by Murakami chodil někde po horách, z keříků vybíral jednu myšlenku po druhé, občas se zastavil, přestal mluvit o běhání a svoje upatlané prsty otřel do myšlenek o životě spisovatele.

Dozvíte se spoustu zajímavostí. Nejsou to popsané postupy (a to ani u běhání, ani u umění spisovatelského), jsou to dojmy, pocity a úvahy. A to je to krásné – nevidíte běžícího Murakamiho, nesledujete jeho ruku, jak píše. Máte jedinečnou možnost nahlédnout do hlavy neskutečně produktivního člověka. Nejen do hlavy, ale místy i někam hlouběji.

Nemáte-li co číst a chcete-li si přečíst jen směsku myšlenek, z nichž některý jsou hluboké a jiné jsou mělké, ale ne povrchní, zkuste tohle. Nudit se (pravděpodobně) nebudete. Pokud ovšem budete jako běžec, který běží maraton – občas se člověk zasekne, má pocit, že to nezvládne, ale nakonec hrdě závod dokončí a s láskou na něj vzpomíná. Platí to i u téhle knihy. Věřte mi.

Reklamy
Čtenářský nepravidelník

Prokleté dítě: Prokletí na druhou

IMG_20170613_164955

Až si budete chtít za dvě hodiny přečíst celou knihu, sáhněte po Harrym Potterovi. Ne, nemyslím jednu z původních sedmi knih (to ani můj brácha nečte tak rychle), mluvím o scénáři k divadelní hře Harry Potter a prokleté dítě.

Nečetla jsem na tuhle knížku žádné nadšené recenze. A tak jsem se ani nehrnula do knihkupectví, když se konečně vyloupla na světlo v češtině. Koupila jsem si ji jen proto, že byla ve slevě a ještě jsem ten den měla další slevu v Neoluxoru. S Harrym Potterem jsem vyrůstala, zlevněná byla na dvě stovky, tak jsem si řekla, že pro tu tradici a kapku nostalgie…

Vyloženě chyba to nebyla. Nicméně skvělé počtení rozhodně taky ne. Samozřejmě je rozdíl, jestli člověk čte román nebo divadelní hru, ale stejně – nevím, jestli to bylo tím, že jsem všechny knihy četla tolikrát, ale postavy jsou předvídatelné, děj nijak extra záživný, všechno bylo páté přes deváté. Jako divadelní hra to asi může být ok (i když o tom upřímně pochybuji), ale jako kniha prostě slabý průměr. Hodně slabý. Ten nejslabší.

Jediné, co u mě vyvolalo nějaké zvýšení tepu (a to hned několikrát), byla čeština. Nechápejte to špatně, nevšimla jsem si ani jedné chyby, ale panebože – to tu knihu skutečně nemohl přeložit někdo, kdo chápe ustálená slovní spojení? Mechanicky překládané věty, které prostě v češtině nedávají smysl, ale v angličtině perfektní? Petr Eliáš si u překládání asi řekl „It is one“ a pokračoval dál s pomocí Google překladače.

Shrnu to celé takhle – doma jsme se pravidelně dohadovali o to, kdo si první přečte nový díl HP. A nebylo to jen mezi mnou a bratrem, téhle přetahované se zúčastnili i naši rodiče. Ovšem o tuhle knihu by se asi nikdo z nás nepřetahoval – a rozhodně za to nemůže myšlenka, že jsme z kouzelnického světa už trošku vyrostli – to se totiž nestalo.

Jo a pokud by někoho napadlo se zeptat – Zmijozel… A hrdě se k tomu hlásím!17076569_618887691629998_8303969175441768448_n

 

Čtenářský nepravidelník

Eskejp: Po cestě do kanclu si čtu o útěku z kanclu

IMG_20170608_135735 „Proč si proboha čteš o práci v kanclu?“ zeptala se mě kamarádka.

A odpověď je velmi jednoduchá – protože je to dobrý! A ve většině případů vlastně i přesnej popis života v krabici jménem kancl.

Také milujete knihy, kde v postavách poznáte nejen sebe, ale i svoje okolí? Pak vám garantuji, že v Eskejpu najdete snad všechny svoje kámoše, možná i rodiče a prarodiče, učitelky, kolegy, svoji želvu, taky tu sousedku ze třetího patra, sebe a nedejbože své děti.

Jirka Charvát napsal úžasnou věc. Takovou, že už u čtvrtého (ano, skutečně jsem to počítala) odstavce jsem se v tramvaji začala smát nahlas. Takovou, kterou si dáte na noční stolek, abyste, až na vás příště přijdou chmury, měli možnost se od srdce zasmát. Takovou, že byste nejraději vlítli do knihkupectví a koupili hned deset dalších, protože si rádi čtete ve vaně a co když vám ta knížka spadne a rozmočí se!

A že chcete vědět, o co tam jde? Inu, Michal Majer je takový vcelku normální týpek – je mu třicet, právě dostal kopačky a snaží se přežít v kanceláři, kde náplní jeho práce je zvažování, jestli rozuměl dobře a objednávka opravdu zní 2.000 USB disků ve tvaru penisu, a poslouchání věčně zhuleného grafika Pixela a pár dalších lidí. No… A to je vlastně vše.

Samozřejmě, že není. Jde prostě o to, že být zavřený v kanclu může být docela nuda, ale záleží na tom, jak k tomu přistoupíte. Černý humor, absurdita, neskutečné situace, do kterých se Michal dostává díky své bezprostřednosti, a které, když se na to člověk podívá zpětně, se vážně můžou stát – to je celá kniha. Skvělý příběh, skvělé hrátky s češtinou… Co víc si přát?

A abych citovala Listera: Uděluji pět a půl pračky Whirpool! Značka vítězů.