Jádro pudla, Vytaženo z deníku

Těžký život začínajícího tatéra

Občas člověka nadchne nějaká věc. Nějaká činnost, nějaká možnost sebevyjádření. A tak, když mi v šestnácti nevyšly úpěnlivé prosby k rodičům, v osmnácti jsem si nechala udělat první tetování. Teď, o devět let později, jich mám ke třicítce, menších i větších, barevných i černých, dokonce jedno bílé. A pár z nich jsem si dokonce udělala sama.

me
Photo by Skywalker’s Photo

Na konci léta jsem si totiž pořídila tetovací strojek (a asi tak po týdnu jsem napsala tenhle článek, kde se mimo jiné dozvíte i moje odpovědi na ty nejčastější otázky o tetování). Bylo to skvělé rozhodnutí. Jen jsem z původního plánu – tetovat strojkem a jedině strojkem – přesedlala na – tetovat ručně a jedině ručně. Ze strojku, který jsem někde nechala a zaboha si nemohu vzpomenout, kde to bylo, jsem logicky přešla na pouhou jehlu. A zalíbilo se mi to víc, než jsem čekala.

Continue reading „Těžký život začínajícího tatéra“

Reklamy
Jádro pudla

Celoživotní platinové lásky

Pamatujete si svoji první lásku? Určitě ano – já si vzpomenu na tu dětskou, pak i tu pubertální a asociací jsem během vteřiny u prvního držení za ruku, prvního odmítnutí a zlomeného srdce, prvních polibků, prvního sexu, prvních… Tolik všech možných prvních okamžiků mi okamžitě vyvstane na mysli.

květy

Ale pamatujete si i svoji první platonickou lásku? Pojďme to ještě upřesnit – první platonickou lásku k někomu, kdo existuje, ale z nějakého důvodu nemůžete ho mít? Zpěvák, celebrita, herec, známý, dlouholetý kamarád? Tuhle si já skutečně nepamatuji.

Jo, jasně, můžu dodat, že Han Solo je moje jediná pravá láska, ale mluvme o existujícím člověku.

Zato se mi hned vybaví moje první oboustranná platonická láska. Seznámili jsme se kdysi na jednom festivalu, může to být sedm, osm let. Prostě jsme spolu strávili celou noc a přitom jsme jen tančili, pobíhali a prozpěvovali. Všechno v naprosté nevinnosti a totální dětské radosti z nočního vzduchu. S tímhle člověkem jsem pocítila něco, co nikdy předtím – neuchopitelnou touhu být s ním, i kdyby jen jednou za rok. Být s ním ve smyslu mluvit, smát se, být potichu a dýchat. Žádný sex, žádné romantické záležitosti, prostě jen fyzická přítomnost po (ne)určitou dobu. A navíc to nebylo jen z mojí strany. Společnost toho druhého nás naplňovala, energie z nás v tu chvíli tryskala do všech stran a nebylo možné sundat úsměv ze rtů. To vše ryze platonicky.

Naposledy jsem ho viděla před více než rokem. Občas si na něj vzpomenu a doufám, že on si vzpomene na mě. Strávili jsme spolu skutečně hodně absurdních chvilek ukradených komusi jinému, jen abychom mohli prohodit drobné „ahoj“ a zasmát se soukromému (a velmi hloupému) vtipu. Nezbývá než doufat, že třeba zas jednou…

Momentálně se moje mysl a moje srdce nedokážou domluvit na tom, co cítí. Zažila jsem skvělou noc s člověkem, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že by mohl vůbec chtít se mnou mluvit, že by si vybral zrovna mě… A že by ta společná energie byla tak neskutečně přirozená a lehce udržitelná.

V hlavě si pořád dokola přehrávám těch pár hodin – jeho oči přes místnost plnou zajímavějších lidí než jsem já, udivený výraz při větě „Nemám moc ráda the Beatles…“ i gesto, kterým mi nabídl židli. Ty nejmenší detaily se mi zaryly do těla a odmítají se pustit. A ty skutečně důležité chvíle? Ty ve mně zůstanou snad napořád.

Až druhý den jsem si uvědomila, jak skvěle jsem se v jeho přítomnosti cítila. Krásná, jedinečná, vtipná. Někdo o mě měl zájem. O mě, ne o moje tělo, ale o mě – o konverzaci se mnou, o můj smích, moje pohledy, moji duši. Něco, co jsem necítila tak strašně dlouho. A přitom je to tak úžasný pocit!

Ale otázkou zůstává – bylo to skutečné? Vážně chce navázat přátelství? Nebo to takhle dělá s náhodnou holkou v každém městě, kam se vydá? A hlavně – co je to, co teď cítím? Je to platonická láska k člověku, kterého můžu vidět dvakrát do roka na pár hodin, nebo spíš k někomu úplně cizímu, s kým bylo ale naprosto přirozené, že si sedl vedle mě, dal mi ruku kolem ramen a já se opřela zády o jeho hruď, jako bychom se znali roky?

 

 

Jádro pudla

Jsem moc mladá na názor o komunismu?

„Za komunistů bylo líp,“ pronesla jedna žena, kterou jsem vždycky měla docela v úctě. Podívala jsem se na ni asi dost vražedným pohledem, protože se zasekla a dodala: „O tom ty nemůžeš nic vědět. Nebyla jsi na světě, tebe se to netýká.“

Pak se na ni stejným pohledem podívala další spoludiskutující. A té se zase dostalo poznámky „Tobě bylo třináct, vždyť to musíš sama vědět! Nás, obyčejnejch lidí, se to zlo nikdy netýkalo…“

Ze spousty diskuzí mám pocit… Vlastně vím, jak nás mladé vnímají starší lidé. A ještě ke všemu tato žena není zas o tolik starší – zhruba o deset let. Možná dvanáct. Ale stejně trvá na tom, že v této diskuzi byl můj názor naprosto neplatný, měla jsem jen sedět, mlčet a poslouchat.

Co na tom, že i u nás v rodině (a to nepocházím z žádného rodu politiků, továrníků nebo třeba umělců, víceméně všichni mí předci byli obyčejní lidé žijící na vesnicích) se trestalo, zavíralo do lágrů a střílelo? Co na tom, že vím, že nebyly nejen základní hygienické potřeby? Co na tom, že dnes cestuji, čtu libovolné knihy v libovolném jazyce (pokud je tedy seženu) a následně o nich veřejně diskutuji?

Ne, samozřejmě že nemám právo na názor – mojí osoby přímo se komunismus netýkal (to není tak úplně pravda, ale vysvětluj té ženě, že moji rodiče mě počali až po revoluci, do té doby vymýšleli, jak emigrovat).

A naše spoludiskutující? Ta si pamatuje, jak měla nové botičky jen díky tomu, že maminka někoho znala, jak bylo všechno všude úplně stejné a jak maminka musela stát ve frontách na jídlo. Ale samozřejmě to drahá názorová oponentka shodila ze stolu komentářem ve smyslu „ale tak to měli všichni“.

Potřebovala bych znát odpověď na jednu otázku. Nejen na jednu, ale hned na několik:

  • Jak je možné, že si někdo pořád myslí, že komunismus byl v pořádku?
  • Kde se, proboha, tenhle názor bere v inteligentních lidech?
  • Proč většina lidí považuje argument „tak to mají všichni“ za naprosto v pořádku?
  • Proč názory mladých starší generace až tolik nezajímají?
  • Proč bych neměla mít právo na názor jen proto, že jsem danou dobu nezažila?

Jen už pár let nevím, kde ty odpovědi vlastně vzít.

 

 

Jádro pudla, Vytaženo z deníku

1 strojek, 3 lidi a 16 otázek: tetování

Včera jsem potetovala tři lidi (dvě holky a sama sebe). Rozhodnutí bylo naprosto jejich, já je sama upozorňovala, že to fakt ještě neumím a že nevím, jestli to tetování nevypadne nebo se nerozpije. Moje současné tetovací skóre totiž je:

  • 1 pomeranč
  • 1 banán

 

A od včerejška taky:

  • 1 Marie (já)
  • 1 Hana
  • 1 Jana

Já sama mám 22 tetování. I když jsou to povětšinou malé kousky, které splývají do sebe, pořád to jsou kousky celkem od 12 různých tatérů. Jeden z nich se mi kdysi smál, že jsem sběratelka razítek. To jsem k němu jela pro čtvrté a současně poslední tetování od něj. Čekací lhůta už se mu pak navýšila na tak dlouhou dobu, že jsem to vzdala.

Procestovala jsem za tetováním velkou část republiky a strávila jsem pod jehlou mnoho hodin. Ale jedna věc se vždycky opakuje – s každým novým tetováním, ať už je od kohokoliv a ať už je jakékoliv, přichází ta samá sada otázek a komentářů, která vždycky přichází od těch „čistých“. Něco z toho dokonce slyším i na ulici z úst cizích lidí, když projdu kolem nich. A přitom nemám tetování nijak výrazná, natož v celých plochách (zatím). Nicméně… Pojďme se trošku pobavit a zároveň si zodpovědět a okomentovat ty nejčastější, ano?

Continue reading „1 strojek, 3 lidi a 16 otázek: tetování“

Jádro pudla

Nepravidelný rytmus uklízení

Občas mě chytí záchvat uklízení.

Prostě vstanu a začnu. Uklidím stůl, dám vyprat všechno špinavé prádlo, narovnám všechno nádobí do dřezu, vyměním kočce písek, zametu kolem, dám tam novou, čistou podložku, poklidím v koupelně… A pak se seknu. Věci zůstanou napůl hotové, na stole jsou roztříděné hromádky, které se mi nechtějí dávat do šuplíků, prádlo visí suché dva dny na sušáku, o nádobí ani nemluvím, zametený bordel z podložky u kočičího hajzlíku zůstává vedle kočičího hajzlíku, v koupelně je nevytřeno…

A já zalezu s knihou.

Dneska byl jeden z těch dnů. Probíhal ovšem trošku jinak – vstala jsem, vypucovala koupelnu a pak se vzbudil spolubydlící. Chvíli na mě překvapeně koukal, protože bylo devět ráno, ale pak se zmateně zapojil do uklízecího procesu. Brali jsme to pěkně chaoticky, kdo měl zrovna volné ruce, dělal to, co mu pod ně první padlo. Zatímco já rovnala věci na poličky, on uklízel stůl, zatímco já vytahovala z černý díry pod postelí kousky krabice, kterou roztrhala kočka, on umyl nádobí. Já pak za odměnu uvařila a on ve čtyři odešel do práce.

Jenže… Zůstaly tu pytle na odpadky, strašně moc různých věcí na posteli a na psacím stole. Kočka už má svoji klasickou večerní dávku zbláznění a lítá tu sem a tam. Zatímco já si popíjím vodu z obří sklenice a píšu tohle. Jo, jasně, zítra po práci to douklízím. Ale za deset minut to jen odhrnu na stranu a vyspím se vedle toho. Ještě že mám to manželské lože, ač jsem sama stále svobodná ženština.

Přemýšlela jsem o tom. Přemýšlím o tom vlastně dost často. Proč mi prostě nejde všechno uklidit na první dobrou? Proč neumím uklízet pravidelně? A proč mě občas přepadne ta správná nálada, najede rytmus, ale v půlce úklidu najednou cvak a všechno je jinak?

Chtěla bych být schopná uklidit tak, abych měla všechno hezky na svém místě a naprosto perfektní, jako to umí babička mého drahého spolubydlícího. Ona má, a teď cituji, „všechno geometricky srovnaný podle astrálního systému“.