Jádro pudla

Ženy se bojí a muži mají záchvat smíchu

Už podruhý za půl roku se mi stalo, že na mě někdo úplně cizí začal sahat. 

Zhruba tak půlka mých venkovních aktivit (kavárna, kino, koncert,…) probíhá v celkovém počtu osob 1. Prostě jdu sama. Jo, říkalo mi spousta lidí, že je to prej divný. Tak ať je. Mně to vyhovuje.

Dokud teda nepřijde něco jako před půlrokem a včera. Někdy v lednu nebo v únoru jsem byla na koncertě. Kapela hrála fajn muziku, tak jsem si stála opřená o zeď a poslouchala. A najednou vidím, že si vedle mě stoupli dva týpci a snaží se na mě mluvit. Gestikulovala jsem ve smyslu, že poslouchám koncert. Pochopili.

A po skončení koncertu na mě začali mluvit. Nemám problém mluvit s cizími lidmi, když jsou kolem další lidi. Tak jsem se s nimi chvíli snažila konverzovat, ale poté, co začali tipovat můj typ chlapa, jsem se přestala snažit, mlčela jsem a otočila se zpátky k pódiu. Ti dva mě ovšem nenechali a pořád do mě ryli a snažili se bavit o oblíbených filmech. Já stále mlčela. Když ale týpek řekl, že staré Star Wars mají docela dobrou grafiku na to, že byly natočené v devadesátých letech, řekla jsem, že první díl měl premiéru v květnu 1977, a chtěla odejít. Nepovedlo se.

Pokračovat ve čtení „Ženy se bojí a muži mají záchvat smíchu“

Reklamy
Jádro pudla, Vytaženo z deníku

Růžová v tramvaji

Stojím si v tramvaji, sluchátka nasazená, ale hudba vypnutá. Stává se to docela často. Většinou je to důsledek toho, že můj telefon přehraje jen určitý počet písniček a pak se zastaví, dokud nezmáčknu jakékoliv tlačítko. Občas se to stane i čirou náhodou – vyjdu z domu, nasadím sluchátka a zapomenu zapnout hudbu. Jednou jsem dokonce jela se sluchátky zapojenými v uších, ale ne v mobilu. Představa zmatený holky v černém, která má v uších sluchátka, jejichž bílý kabel za ní vlaje jak šála starých lamačů srdcí ve větru, mě doteď dost baví.

Dnes jsem se ale moc nesmála. Držím se a koukám se ven, zatímco tramvaj drkotá a zvoní na ty blbečky, co se jí vrhají pod kola v domnění, že je ještě daleko. A najednou slyším holčičí hlásek a větu „Hele, mami, růžový vlasy!“ V tu chvíli jsem se usmála, stála jsem zády k tomu hlásku a už už jsem se chtěla otočit, když v tom jsem zaslechla tak o třicet let starší hlas, který začal vykládat… Inu, ve zkratce – z toho pětiminutového monologu (sem tam přerušeného tichým „ale mami…“, což ovšem zůstalo nevyslyšeno) vylezlo vlastně to, že je to ošklivé, že všichni potetovaní lidé jsou zlí a neměla by se s nimi bavit. Že je jedno, jak hezké vlasy nebo obrázky to jsou, ale „takoví lidi nejsou normální“.

Chtěla jsem říct holčičce, ať maminku neposlouchá. Že barva vlasů nevypovídá o člověku. Že pár obrázků neznamená, že je člověk zlý. Že posuzovat lidi podle vzhledu je špatně. Chtěla jsem říct mamince, ať holčičce nepředává něco, co jí bude v životě akorát ke škodě a k ostudě.

Zůstala jsem mlčet. Většinou mě tyhle kecy nechávají chladnou, nebo mě naopak pobaví. Ale tentokrát ne. Bylo mi z toho dost smutno.

Té malé holčičce v tramvaji se něco líbilo. Něco naprosto nevinného – růžové vlasy. Růžové jako žvýkačka. A je z toho pětiminutová přednáška na téma „růžové vlasy jsou zvrácenost“… A přitom jediná zvrácenost v té tramvaji byla dvojice, která se líbala stylem jo-ukousni-mi-hlavu-prosím.