Čtenářský nepravidelník

Tatér z Osvětimi: romance vepsaná pod kůži

Když člověk není v práci a není počasí na potápění, nezbývá než si číst. A tak se i já posunuji pomalým, ale stálým tempem ve své Reading Challenge na Goodreads.com. Tentokrát padl los na Tatéra z Osvětimi, knihu, o které jsem slyšela už snad milionkrát, a to byla vydána v roce 2018 (mimochodem Heather Morris je Novozélanďanka).

coverS obavami jsem knihu otevřela a v průběhu čtení jsem ji zavírala jen s nelibostí. Příběh je poutavý, i když poněkud rychlejší, než bych si přála. Vydání, které jsem si koupila na letišti v Melbourne, má totiž jen 288 stran a řádkování 1,5. Přečteno za pár hodin, pocit toho, že se z knihy dlouho nevzpamatuji, zachován, dokud jsem nerozklikla první článek o knize. Ale to bych se předbíhala… Continue reading „Tatér z Osvětimi: romance vepsaná pod kůži“

Reklamy
S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XI – sbohem jižáku, vyrážíme na sever!

Po návratu z Austrálie jsem měla jistou jen jednu věc – nástup do další práce je 8. března. Práce je na severním ostrově v Bay of Plenty (angl. záliv hojnosti). Takže nezbývalo než se sbalit, rozloučit se minimálně na půl roku s přáteli a kocourem, se čtvrtečními večery na pláži s českou bandou, a vyrazit na cestu.

Mapa
Zhruba takhle nějak vypadala naše cesta do Pictonu. Pak už jsme se nalodily na trajekt a vyrazily vstříc severnímu ostrovu…

Vzaly jsme to přes Arthur’s Pass. Pokud tudy budete projíždět, doporučuji se zastavit v Cave Streamu – je to jeskyně s potokem kousek od Castle Hillu. Continue reading „Jak se žije na Zlolandu XI – sbohem jižáku, vyrážíme na sever!“

Vytaženo z deníku

Aroha nui – s láskou

Už od rána mrholí. Všude je šedivo, klid, skoro až smutno. Ptáci mlčí, stromy nešumí a ani oceán nebouří. Je ticho. Jen ticho.

A najednou se to ranní pošmourno jako mrknutím oka rozrostlo do všech koutů Nového Zélandu a do srdcí všech, kteří se Zélandu kdy dotkli. V jednu vteřinu jsme všichni v pohodlí domova a v tu druhou je většina z nás připoutaná očima k televizím. Nohy tepou nervozitou, plíce pracují jako snad nikdy předtím a srdce buší v návalech paniky tak, že je ho slyšet snad až na druhém konci světa. Slyšíte to moje, kamarádi?

Dnes v 13:40 novozélandského času se mešitou Masjid Al Noor ozvala střelba. Nedlouho poté objevili bombu v autě v jedné ulici o kus dál a následně se střílelo i v mešitě v Linwoodu. Momentálně zprávy potvrzují 49 mrtvých. Původně se mluvilo pouze o 9.

Centrum města je uzavřené. Lidé se bojí vyjít ven. Premiérka Jacinda Ardern v prvním živém vystoupení řekla, že mnozí z těch, kteří byli těmito událostmi přímo ovlivněni, mohou být migranti, nebo dokonce uprchlíci. Vybrali si Nový Zéland za svůj domov, a ten i jejich domovem je. „Oni jsou my. Člověk, který spáchal toto násilí, není my.“

Moje momentální vzdálenost od mého zélandského domova je něco přes tisíc kilometrů. Mí přátelé jsou v bezpečí. Moje srdce ale i tak pláče nad událostmi, které dnes jednou provždy poznamenaly to město.

Kia kaha, Christchurch. Buď silný.

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku

Jak se žije na Zlolandu X – A co na skok ke klokanům?

Když je člověk tak blízko zajímavým místům, musí toho využít. A navíc si i trošku oddechnout od neustálé češtiny – jela jsem sem přeci za angličtinou a místo toho potkávám pořád jenom Čechy… Takže zatímco jsem si v prosinci dopřávala dávku třešňových bolestí břicha (naštěstí jsem třešně ujídala jen první týden), googlila jsem u toho svoje možnosti. A e-mailovala si s kamarádem. Slovo dalo slovo a… Continue reading „Jak se žije na Zlolandu X – A co na skok ke klokanům?“

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu IX – Po práci legraci

Když člověk sedm týdnů v kuse (dobrá, v kuse zase ne – přece jen jsme měli dost volných dní) pracuje, nemá volné víkendy, jen dostává každý večer sms, zda má nebo nemá jít příští den do práce, zaslouží si po sebrání poslední třešně odpočinek. Pro mě to bylo zase cestování – koneckonců jsem tu na Working Holiday Visa, ne?

Po takzvané last bucket party jsme se sbalily (ano, změnila jsem spolucestující), naskládaly do Tanka (náš drahý automobil) a prodloužily si cestu do Christchurch z osmi hodin na pět dní. Projely jsme sice malý kousek jižního ostrova, ale zato důkladně. Viděly jsme lachtany a tučňáky, potkaly jsme spoustu zajímavých lidí a míst a já jsem si domluvila i případnou práci (jestli to skutečně vyjde, to se uvidí až v září).

Mapa cesty z třešní
Tohle je naše dvoudenní válení ve Wanace a následná pětidenní cesta přes Dunedin, Taiaroa Head, Moeraki a Oamaru, jezera Pukaki a Tekapo až do Christchurch.

Protože jsme toho zažily skutečně hodně a vydalo by to na pár samostatných kapitol, zmíním se jen o pár věcech/místech/lidech. Continue reading „Jak se žije na Zlolandu IX – Po práci legraci“