Zápisky z biografu

The End of the F***ing World: psychopat a vyvrhelka na cestě pubertou

Poslední dva roky trávím spoustu času nad seriály a filmy. Viděla jsem nespočet dokumentů o všech možných věcech, prožila jsem kvanta filmových životů a seriálových romancí. Pak jsem ale viděla tenhle trailer a věděla jsem, že tohle je něco, co skutečně musím propásnout.

Pokračovat ve čtení „The End of the F***ing World: psychopat a vyvrhelka na cestě pubertou“

Zápisky z biografu

Star Wars VIII: jsem absolutně dehydrovaná a nevyzradím nic!

Jestli něco už po jednom rozhovoru se mnou pochopíte, je to fakt, že miluju Star Wars. Miluju Hana Sola, Leiu i Luka, miluju věci, který ví všichni fanoušci, miluju ty drobný detaily, kterých si naopak nikdo nevšimne, miluju zajímavosti i teorie, miluju celej ten svět v předaleký galaxii. A tohle prostě nemůže bejt recenze…

Ten pocit, když se stane něco skvělého – ten jsem měla včera už v pět odpoledne. A to je co říct, protože jinak stál můj den za, abych byla slušná, starou belu. Ale nebudeme zabíhat k nepříjemnému, když včera proběhl téměř vrchol celého roku 2017. A já se zkrátka nemohla dočkat. Přidal se ke mně i kamarád, který doslova (a to skutečně nepřeháním) odpočítával nekonečné minuty. Trošku jsme si je zkrátili tím, že jsme vzali blok falešných tetování a nalepili si je nejenom na ruce, ale i na obličej a v mém případě na krk. A ano, samozřejmě jsme vhodně zvolili tématiku.

Před premiérou
Zde můžete vidět nadšení Rozálie z focení a jedno z mých jednodenních tetování – jen se většinou nehlásím k Sithům.

To čekání před začátkem filmu bylo naprosto zdrcující. Napřed jsme se zasekli na Andělu v metru – je otevřený jen jeden výlez, tak jsme se rozhodli pro výtah. Ukázalo se, že pro výtah se rozhodlo mnohonásobně více lidí, než byla tato kovová stvůra (ano, správně, jsem klaustrofobik) schopna pozřít.

Ohromující množství reklam překonal snad jen člověk, který seděl za mnou a neustále kopal do mojí sedačky. Už už jsem měla chuť ho okřiknout, když v tom se setmělo a na plátně se objevila jen ona hysterický pláč vyvolávající slova:

„A long time ago in a galaxy far far away…“

Slzy mi tekly po tváři. A ne jednou… Upřímně si myslím, že by měl někdo do kina nainstalovat kameru. Jen kvůli mojí osobě. Nebo spíš mému obličeji. Bylo by z toho víc gifů než z reakcí Winony Ryder na proslov Davida Harboura při SAG Awards 2017.

Jsem zvyklá v kině tleskat, smát se, nechávat naprosto volně plynout všechny emoce, které se ukáží. To znamená nervozitu těch, kteří se mnou jdou do kina poprvé, a případné chytání mých rukou těmi, kteří se mnou už v kině byli.

A včera? Včera jsem brečela, ječela, opakovala „pane bože, pane bože“, nevěřícně zírala, málem mi vypadly oči z důlku, v ústech jsem měla jako na Sahaře, protože jsem je měla otevřená asi dvacet minut v kuse, schovala jsem se do sedačky, málem jsem vyběhla na pomoc, byla jsem napjatá, zhnusená a rozčílená, to všechno naráz, a v neposlední řadě jsem se rozbrečela při závěrečných titulcích. A doteď mám pocit, že jsem se nestačila znovu hydratovat po všech těch vyčerpávajících pocitech a těch hektolitrech slz. Slz štěstí, smutku, překvapení, všeho. Zkrátka už brečím skoro pořád. U Star Wars tomu ani jinak být nemůže.

O filmu samotném řeknu jen dvě věci – bylo to o dost lepší než předchozí díl a byla tam jedna scéna, při které celé kino dalo najevo svůj názor. Neřeknu jaký, neřeknu, v které části filmu to bylo. Tohle je zatím všechno, co ze mě dostanete. Zatím.

Zápisky z biografu

Death Note: spalte to, prosím!

Když jsem poprvý zaslechla něco o anime Death Note, hodila jsem to za hlavu. Pak jsem jednou neměla co dělat a díky neskutečně skvělý propracovanosti jsem sjela celej seriál během pár dní. A stal se ze mě okamžitej a věrnej fanoušek…

Jakmile jsem ale slyšela o případném zfilmování, docela ve mně hrklo. Jak už víme z předchozích pokusů, převést anime do hraného filmu není úplně dobrý nápad. A z traileru na tenhle film, který vyšel před pouhými dvěma dny, jsem byla spíš naštvaná než cokoliv jiného.

Downloads5
Oficiální plakáty k filmu

Je (bohužel) jasné, že ve chvíli, kdy se japonského díla chytí americká produkce, asiatů ve filmu zůstane pomálu, natož aby hráli hlavní roli. Tohle je známo pod pojmem „whitewashing“ Jediný asiat, kterého si v celém filmu vybavím, je Watari. A jak jsou na tom ostatní postavy?

Pokračovat ve čtení „Death Note: spalte to, prosím!“

Zápisky z biografu

Song to Song: perfektní akord

Nevím, k jakému filmu to přirovnat. Nechci říkat, že nic takového jsem ještě neviděla, ale momentální pocit je naprosté překvapení – romantický film a takhle skvěle natočený? Abych citovala Faye, hlavní hrdinku, „Oh, foolish me“.

Nevím. Prostě nevím, jak se do recenze na tenhle počin pustit. Takže začnu kde jinde než na začátku – nudila jsem se. A tak jsem prolezla pár serverů s filmy, spoustu jich uložila do záložek a pak jsem narazila na Song to Song. Vzpomněla jsem si, že jsem ho viděla seznamu filmů (jaký přesně to byl seznam a co tam bylo za další filmy, už ale nevím). Udělala jsem si jídlo, napustila sklenici vody a klikla na play.

Oficiální vizuál k filmu

Prvních dvacet minut pro mě bylo skoro až utrpení. Kamera si lítá, kde chce, sleduje ruce, ramena, knoflíky na košili, něčí bok v kalhotách, zdánlivě nic neříkající detaily. Motá se v kruzích, deformuje se a mně se to nelíbí. Za dalších pět minut už jsem si přivykla a za další čtyři jsem nechápala, jak se mi to mohlo ošklivit.

Pokračovat ve čtení „Song to Song: perfektní akord“

Zápisky z biografu

To The Bone: (zase) romanticky o anorexii

Vždycky, když se natočí film nebo seriál o nějaký psychický nemoci, je oheň na střeše. Lidi to neradi vidí – mají totiž pocit, že se tím filmem choroba oslavuje a že si z něj mladí vezmou příklad. Můj názor byl zcela opačný – u většiny snímků se naopak ukazuje, že něco takovýho, jako je psychický onemocnění, skutečně existuje, nesmíme se bát o tom mluvit a dá se s tím pracovat. U tohohle filmu si svým názorem ale nejsem tak úplně jistá.

To_The_Bone_Poster_Netflix_JPosters
Oficiální plakát k filmu

Netflixu a jeho dílkům se poslední dobou docela daří. Dobří herci a jejich fajn výkony, zajímavé scénáře, skvělá muzika. To The Bone ovšem nebyla tak úplně trefa do černého.

Film o anorexii. Těch tu bylo už hodně. Tenhle se však zabývá léčbou jedné anorektičky. Ellen (Lily Collins) je sarkastická, alternativní (jak jinak, ať žijí stereotypy alternativních umělkyň s neustálým úšklebkem na tváři) a téměř mrtvá. Záběry na její tělo jsou děsivé, o to víc, když ji vidíte, jak neustále zkouší obtočit svoje prsty kolem paže. To je totiž jeden z jejích cílů. Druhým cílem, ačkoliv by se to tak pravděpodobně nemělo nazývat a nikde to ve filmu přímo řečeno není, je smrt. Prostě vzdala život…

Pokračovat ve čtení „To The Bone: (zase) romanticky o anorexii“