Krosna na zádech, pero v ruce, fotoaparát po boku, květiny ve vlasech, démoni v duši.
Když je člověk tak blízko zajímavým místům, musí toho využít. A navíc si i trošku oddechnout od neustálé češtiny – jela jsem sem přeci za angličtinou a místo toho potkávám pořád jenom Čechy… Takže zatímco jsem si v prosinci dopřávala dávku třešňových bolestí břicha (naštěstí jsem třešně ujídala jen první týden), googlila jsem u toho svoje možnosti. A e-mailovala si s kamarádem. Slovo dalo slovo a… Continue reading „Jak se žije na Zlolandu X – A co na skok ke klokanům?“
Když člověk sedm týdnů v kuse (dobrá, v kuse zase ne – přece jen jsme měli dost volných dní) pracuje, nemá volné víkendy, jen dostává každý večer sms, zda má nebo nemá jít příští den do práce, zaslouží si po sebrání poslední třešně odpočinek. Pro mě to bylo zase cestování – koneckonců jsem tu na Working Holiday Visa, ne?
Po takzvané last bucket party jsme se sbalily (ano, změnila jsem spolucestující), naskládaly do Tanka (náš drahý automobil) a prodloužily si cestu do Christchurch z osmi hodin na pět dní. Projely jsme sice malý kousek jižního ostrova, ale zato důkladně. Viděly jsme lachtany a tučňáky, potkaly jsme spoustu zajímavých lidí a míst a já jsem si domluvila i případnou práci (jestli to skutečně vyjde, to se uvidí až v září).
Protože jsme toho zažily skutečně hodně a vydalo by to na pár samostatných kapitol, zmíním se jen o pár věcech/místech/lidech. Continue reading „Jak se žije na Zlolandu IX – Po práci legraci“
Když už si člověk říká, že ho nemůže nic překvapit, překvapí ho hned první věc, kterou potká. Přijeli jsme na třešně. Pominu-li tahání žebříků, neskutečnou bolest zad první dva dny a občasné zmrzlé prsty – vstáváme většinou na 6:30 a to ještě slunko nesvítí a stromy i třešně jsou mokré – získám bandu lidí různých národností, jelení hlavu a ne tolik peněz, kolik všichni slibovali.
Pracovat na třešních není žádná lambáda. To určitě dochází každému, pokud se jen trošku zamyslí. Detaily jsou ještě horší. V 6:30 musí být člověk na místě určení. Continue reading „Jak se žije na Zlolandu VIII – Pár dojmů ze sběru třešní“
Za posledních pár dní se pouze změnilo místo mého pobytu. Ve čtvrtek jsme klasicky vyrazili na pláž – od půl osmé je tam pravidelně každý čtvrtek sraz Čechů (i cizinců) s hudebními nástroji, troškou toho alkoholu a sirkami. Oheň na pláži, pravidelné procvičování hlasivek i několika akordů na mé nové (dosud nepojmenované) ukulele. Z Christchurch jsme včera přejeli do Wanaky. Po cestě jsme se párkrát zastavili kochat a fotit…
Zatímco v Česku sněží a jsou námrazy, na Zélandu začíná léto. Člověk by čekal sluníčko, teplý oceán a ženy v šatech. Místo toho máme zataženo, dvanáct stupňů, déšť a vítr. Aspoň ty ženy v šatech tady občas někde vykouknou. Kiwáci jsou holt lidé zvyklí na tohle počasí…
Jsem tu měsíc, ale pořád mě to trošku překvapuje. Zatímco já jsem v bundě, šále a dlouhých kalhotech, chlapi tu chodí v kraťasích, tílkách a žabkách. Je fakt, že už jsem upustila od zhruba tří vrstev včetně svetru – i ve 12°C mi stačí koženkový křivák a šála. Občas mám dokonce i vyhrnuté legíny ke kolenům. To pravé otužení ale teprve přijde. Continue reading „Jak se žije na Zlolandu VI – (Ne)úspěšný první měsíc“
