S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu VIII – Pár dojmů ze sběru třešní

Když už si člověk říká, že ho nemůže nic překvapit, překvapí ho hned první věc, kterou potká. Přijeli jsme na třešně. Pominu-li tahání žebříků, neskutečnou bolest zad první dva dny a občasné zmrzlé prsty – vstáváme většinou na 6:30 a to ještě slunko nesvítí a stromy i třešně jsou mokré – získám bandu lidí různých národností, jelení hlavu a ne tolik peněz, kolik všichni slibovali.

Pracovat na třešních není žádná lambáda. To určitě dochází každému, pokud se jen trošku zamyslí. Detaily jsou ještě horší. V 6:30 musí být člověk na místě určení. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu VIII – Pár dojmů ze sběru třešní“

Reklamy
S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu V – První výlety a první koupání

Když už je člověk konečně zdravý a venku svítí sluníčko, co zbývá jiného než vyrazit na výlet?

A tak jsem během tří dnů dala hned dva výlety. První z nich, ten bez koupání, byl do města Akaroa. Do něj se dá dostat dvěma způsoby. Určitě i více, ale pro nás, jakožto obyvatele Christchurch, přišel vhod automobil. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu V – První výlety a první koupání“

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu III – První tři dny, první zbytečné nervy

Cesta úspěšně za mnou, život na Zélandu záhadně a napínavě přede mnou.

Na letišti na mě čekal Pepi a odvezl si mě do domečku ve čtvrti Linwood, kterému se říká Stojedenáctka a kde jsem bydlela i před dvěma lety. Dům stále stojí, pořád stejně krásný a plný lidí. Dostala jsem spaní na gauči v obýváku, všude jinde totiž bylo plno. A tak jsem zhruba od čtyř, kdy jsem přiletěla, až do deseti večer seděla na gauči a snažila se neusnout. Jetlag je věc příšerná, obzvlášť když jste se posunuli o dvanáct hodin dopředu.

Co všechno se musí vyřídit, když tu chcete pracovat?

Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu III – První tři dny, první zbytečné nervy“

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu II – Už letím

Jak jsem se na tohle chystala…

Čekaly mě tedy čtyři lety:

  • Praha – Peking
  • Peking – Šenžen
  • Šenžen – Auckland
  • Auckland – Christchurch

Podobně dlouhou cestu jsem už absolvovala před dvěma roky. Nervózní jsem tedy byla jen z jedné věci – měla jsem oproti minulému výletu dost krátké časy mezi jednotlivými lety. Posledně jsem například měla asi čtrnáct hodin v Taipei. Tentokrát jsem se mohla projít po zemi maximálně šest hodin, což se ukázalo jako neskutečně hloupý nápad. Paradoxně všichni vždy tvrdí, že je lepší mít méně času mezi lety, já však můžu říct, že pro mě je jednoznačně lepší mít pár hodin s pevnou půdou pod nohama navíc. Člověk pak po příletu není tak unavený. Ale to bych předbíhala… Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu II – Už letím“

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu I

Na začátku letošního roku jsem se rozhodla postavit se svým strachům. Vzala jsem to z gruntu – zkusila jsem požádat o pracovní víza na Nový Zéland. A ono to vyšlo! Od března 2018 jsem držitelkou Working Holiday Visa, platného na jeden rok od data vkročení na novozélandskou půdu.

giphy

Nastala složitá situace, která byla sice naprosto logická, ale tak úplně jsem s ní nepočítala – zařídit vše potřebné, sbalit se a odletět. První jsem samozřejmě měla koupené letenky, ostatní jsem neustále odsouvala a posouvala. Občas jsem teda i něco vyřídila, aby se neřeklo… Najednou byl říjen a já měla téměř vše hotové, zbývalo už jen založit účet u novozélandské banky, odletět, najít si práci a bydlení. A taky se odstěhovat z mého pražského bytu.

Jenže jak se sbalit na celý rok?

Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu I“