Zápisky z biografu

Star Wars VIII: jsem absolutně dehydrovaná a nevyzradím nic!

Jestli něco už po jednom rozhovoru se mnou pochopíte, je to fakt, že miluju Star Wars. Miluju Hana Sola, Leiu i Luka, miluju věci, který ví všichni fanoušci, miluju ty drobný detaily, kterých si naopak nikdo nevšimne, miluju zajímavosti i teorie, miluju celej ten svět v předaleký galaxii. A tohle prostě nemůže bejt recenze…

Ten pocit, když se stane něco skvělého – ten jsem měla včera už v pět odpoledne. A to je co říct, protože jinak stál můj den za, abych byla slušná, starou belu. Ale nebudeme zabíhat k nepříjemnému, když včera proběhl téměř vrchol celého roku 2017. A já se zkrátka nemohla dočkat. Přidal se ke mně i kamarád, který doslova (a to skutečně nepřeháním) odpočítával nekonečné minuty. Trošku jsme si je zkrátili tím, že jsme vzali blok falešných tetování a nalepili si je nejenom na ruce, ale i na obličej a v mém případě na krk. A ano, samozřejmě jsme vhodně zvolili tématiku.

Před premiérou
Zde můžete vidět nadšení Rozálie z focení a jedno z mých jednodenních tetování – jen se většinou nehlásím k Sithům.

To čekání před začátkem filmu bylo naprosto zdrcující. Napřed jsme se zasekli na Andělu v metru – je otevřený jen jeden výlez, tak jsme se rozhodli pro výtah. Ukázalo se, že pro výtah se rozhodlo mnohonásobně více lidí, než byla tato kovová stvůra (ano, správně, jsem klaustrofobik) schopna pozřít.

Ohromující množství reklam překonal snad jen člověk, který seděl za mnou a neustále kopal do mojí sedačky. Už už jsem měla chuť ho okřiknout, když v tom se setmělo a na plátně se objevila jen ona hysterický pláč vyvolávající slova:

„A long time ago in a galaxy far far away…“

Slzy mi tekly po tváři. A ne jednou… Upřímně si myslím, že by měl někdo do kina nainstalovat kameru. Jen kvůli mojí osobě. Nebo spíš mému obličeji. Bylo by z toho víc gifů než z reakcí Winony Ryder na proslov Davida Harboura při SAG Awards 2017.

Jsem zvyklá v kině tleskat, smát se, nechávat naprosto volně plynout všechny emoce, které se ukáží. To znamená nervozitu těch, kteří se mnou jdou do kina poprvé, a případné chytání mých rukou těmi, kteří se mnou už v kině byli.

A včera? Včera jsem brečela, ječela, opakovala „pane bože, pane bože“, nevěřícně zírala, málem mi vypadly oči z důlku, v ústech jsem měla jako na Sahaře, protože jsem je měla otevřená asi dvacet minut v kuse, schovala jsem se do sedačky, málem jsem vyběhla na pomoc, byla jsem napjatá, zhnusená a rozčílená, to všechno naráz, a v neposlední řadě jsem se rozbrečela při závěrečných titulcích. A doteď mám pocit, že jsem se nestačila znovu hydratovat po všech těch vyčerpávajících pocitech a těch hektolitrech slz. Slz štěstí, smutku, překvapení, všeho. Zkrátka už brečím skoro pořád. U Star Wars tomu ani jinak být nemůže.

O filmu samotném řeknu jen dvě věci – bylo to o dost lepší než předchozí díl a byla tam jedna scéna, při které celé kino dalo najevo svůj názor. Neřeknu jaký, neřeknu, v které části filmu to bylo. Tohle je zatím všechno, co ze mě dostanete. Zatím.

Reklamy
Zápisky z biografu

Song to Song: perfektní akord

Nevím, k jakému filmu to přirovnat. Nechci říkat, že nic takového jsem ještě neviděla, ale momentální pocit je naprosté překvapení – romantický film a takhle skvěle natočený? Abych citovala Faye, hlavní hrdinku, „Oh, foolish me“.

Nevím. Prostě nevím, jak se do recenze na tenhle počin pustit. Takže začnu kde jinde než na začátku – nudila jsem se. A tak jsem prolezla pár serverů s filmy, spoustu jich uložila do záložek a pak jsem narazila na Song to Song. Vzpomněla jsem si, že jsem ho viděla seznamu filmů (jaký přesně to byl seznam a co tam bylo za další filmy, už ale nevím). Udělala jsem si jídlo, napustila sklenici vody a klikla na play.

Oficiální vizuál k filmu

Prvních dvacet minut pro mě bylo skoro až utrpení. Kamera si lítá, kde chce, sleduje ruce, ramena, knoflíky na košili, něčí bok v kalhotách, zdánlivě nic neříkající detaily. Motá se v kruzích, deformuje se a mně se to nelíbí. Za dalších pět minut už jsem si přivykla a za další čtyři jsem nechápala, jak se mi to mohlo ošklivit.

Continue reading „Song to Song: perfektní akord“

Zápisky z biografu

Nocturnal Animals: na jeden nádech

Psychologický thrillery miluju. Je to jedna z mých zvrácených zábav. Když se chci doma podívat na film, vyberu něco, co už znám, nebo novej psychologickej thriller. Žádný jiný novinky si nepouštím.

nocturnal-animals-banner-poster-1473972277.jpg
Official movie poster

Jestli chcete napětí, nepochopení i ryzí znechucení (Aaron Johnson je tady skutečně odporný), pusťte si Noční zvířata. Ten film s vámi udělá přesně to, co miluji – po skončení filmu budete v nejlepším případě pár desítek minut přemýšlet, proč to skončilo, jak to skončilo. V tom horším budete jako já – zůstanete sedět a budete koukat s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Nakonec rozhodíte rukama, konečně se nadechnete (vážně jsem měla pocit, že jsem to zvládla na jeden nádech), vstanete a půjdete domů/do sprchy/kamkoliv, kam zrovna budete potřebovat. Ale ještě pár dní vám film zůstane v hlavě.

Continue reading „Nocturnal Animals: na jeden nádech“

Zápisky z biografu

Wonder Woman: Gal Gadot chci za ženu

Tak konečně jsem měla čas, chuť a dostatečné zdraví na to, abych šla do kina na tenhle trhák roku.

Wonder Woman
Official movie poster by Concept Arts.

Shrnu to – nemohla jsem se odtrhnout, několikrát mi vyschla pusa i oči, jak jsem je měla doširoka otevřené (naráz, jak jinak) a bojující Amazonky jsou k sežrání. Jsem hrdá na to, že jsem žena.

A teď pro ty, co to už viděli, nebo jim nevadí znát můj názor na jednu ze závěrečných scén filmu:

Continue reading „Wonder Woman: Gal Gadot chci za ženu“