Jádro pudla

Celoživotní platinové lásky

Pamatujete si svoji první lásku? Určitě ano – já si vzpomenu na tu dětskou, pak i tu pubertální a asociací jsem během vteřiny u prvního držení za ruku, prvního odmítnutí a zlomeného srdce, prvních polibků, prvního sexu, prvních… Tolik všech možných prvních okamžiků mi okamžitě vyvstane na mysli.

květy

Ale pamatujete si i svoji první platonickou lásku? Pojďme to ještě upřesnit – první platonickou lásku k někomu, kdo existuje, ale z nějakého důvodu nemůžete ho mít? Zpěvák, celebrita, herec, známý, dlouholetý kamarád? Tuhle si já skutečně nepamatuji.

Jo, jasně, můžu dodat, že Han Solo je moje jediná pravá láska, ale mluvme o existujícím člověku.

Zato se mi hned vybaví moje první oboustranná platonická láska. Seznámili jsme se kdysi na jednom festivalu, může to být sedm, osm let. Prostě jsme spolu strávili celou noc a přitom jsme jen tančili, pobíhali a prozpěvovali. Všechno v naprosté nevinnosti a totální dětské radosti z nočního vzduchu. S tímhle člověkem jsem pocítila něco, co nikdy předtím – neuchopitelnou touhu být s ním, i kdyby jen jednou za rok. Být s ním ve smyslu mluvit, smát se, být potichu a dýchat. Žádný sex, žádné romantické záležitosti, prostě jen fyzická přítomnost po (ne)určitou dobu. A navíc to nebylo jen z mojí strany. Společnost toho druhého nás naplňovala, energie z nás v tu chvíli tryskala do všech stran a nebylo možné sundat úsměv ze rtů. To vše ryze platonicky.

Naposledy jsem ho viděla před více než rokem. Občas si na něj vzpomenu a doufám, že on si vzpomene na mě. Strávili jsme spolu skutečně hodně absurdních chvilek ukradených komusi jinému, jen abychom mohli prohodit drobné „ahoj“ a zasmát se soukromému (a velmi hloupému) vtipu. Nezbývá než doufat, že třeba zas jednou…

Momentálně se moje mysl a moje srdce nedokážou domluvit na tom, co cítí. Zažila jsem skvělou noc s člověkem, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že by mohl vůbec chtít se mnou mluvit, že by si vybral zrovna mě… A že by ta společná energie byla tak neskutečně přirozená a lehce udržitelná.

V hlavě si pořád dokola přehrávám těch pár hodin – jeho oči přes místnost plnou zajímavějších lidí než jsem já, udivený výraz při větě „Nemám moc ráda the Beatles…“ i gesto, kterým mi nabídl židli. Ty nejmenší detaily se mi zaryly do těla a odmítají se pustit. A ty skutečně důležité chvíle? Ty ve mně zůstanou snad napořád.

Až druhý den jsem si uvědomila, jak skvěle jsem se v jeho přítomnosti cítila. Krásná, jedinečná, vtipná. Někdo o mě měl zájem. O mě, ne o moje tělo, ale o mě – o konverzaci se mnou, o můj smích, moje pohledy, moji duši. Něco, co jsem necítila tak strašně dlouho. A přitom je to tak úžasný pocit!

Ale otázkou zůstává – bylo to skutečné? Vážně chce navázat přátelství? Nebo to takhle dělá s náhodnou holkou v každém městě, kam se vydá? A hlavně – co je to, co teď cítím? Je to platonická láska k člověku, kterého můžu vidět dvakrát do roka na pár hodin, nebo spíš k někomu úplně cizímu, s kým bylo ale naprosto přirozené, že si sedl vedle mě, dal mi ruku kolem ramen a já se opřela zády o jeho hruď, jako bychom se znali roky?

 

 

Reklamy