S krosnou na zádech, S perem v ruce, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XVII – konec první části

Tak a je to tu. Když jsem si zažádala o víza na Nový Zéland, popravdě jsem nečekala, že se mi povede je získat. Pak jsem seděla vystresovaná už od rána u počítače, i když o víza se žádá až večer, a po jejich zaplacení jsem skákala radostí do stropu. A pak mi to došlo – celý rok na Zélandu? Na druhé straně světa? A budu vůbec schopná tam přežít?

Nejenom že jsem přežila, ale ještě se mi poněkud změnily plány. Původně jsem si říkala – proč trávit zimu na Zélandu, radši se pak projedu po asijských ostrovech a vrátím se. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XVII – konec první části“

Reklamy
Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XVI – dvouměsíční nahlédnutí do maorských životů

Kolikrát se vám stalo, že jste se na někoho na ulici v Česku usmáli a onen člověk, jehož jste oblažili pohledem na váš jistě perfektní chrup, téměř přešel na druhou stranu ulice? Nebo se to děje jenom mně? Tady na Zélandu je to naprosto opačně. Zdraví se všichni, usmívají se všichni a dokonce si popovídáte s úplně cizím člověkem někde na benzínce o svých životních cílech.

To je prostě povaha Novozélanďanů. Já teď už skoro dva měsíce bydlím v maorské vesnici v Bay of Plenty. Žije tu asi tři sta lidí, z nichž většina pracuje na kiwi. Sadů je tady tolik, že se to nedá snad ani spočítat. A jakožto pracanty nás přijali velmi otevřeně. S tancem haka, pozdravem hongi i s hostinou – o tom si můžete přečíst tady.

Tento týden jsme dokonce dostali i lekci z maorské kultury. Místní náčelník, který nám v první chvíli naháněl docela strach – přece jenom je to chlap jako hora a má potetovaný celý obličej, nám vyprávěl o historii kmenů, jeho žena o roli něžného pohlaví v tradiční maorské společnosti a jeden z místních občanů nám povídal o umění a jeho významech. A já jsem si něco z toho nejen zapamatovala, ale i sepsala, aby se vám to četlo lépe než z mých rychlých poznámek. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XVI – dvouměsíční nahlédnutí do maorských životů“

S krosnou na zádech, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XV – kiwi versus třešně

Těžký život pickera. Brzo ráno vstát, honem do sebe naházet snídani, obléknout a šup šup do sadu. Stejný pohyb po následujících 8 – 10 hodin. Pak zase zpátky domů, sprcha, jídlo, spánek. A další den totéž…

Ať už se chystáte tento poněkud monotónní program dobrovolně podstoupit, nebo se jen chcete podívat, co to všechno znamená, tady to máte!

Třešně – Cherry picking (prosinec – únor)

Třešně

Výhody:

  • hudba
  • buckety s max. hmotností cca 6 kilo
  • práce na vlastní účet
  • konec pracovního dne, jakmile je moc teplo

Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XV – kiwi versus třešně“

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XIV – kempuj, kempuj, vykrúcaj

TankCestovat na Zélandu je prostě lambáda. Lepší slovo pro vyjádření toho pocitu neznám. Pohoda je moc jednoduchá, lambáda je komplexnější. Člověk si vysedává v autě (pokud jste jako já neřidič), vybírá muziku, občas z auta vyleze, jde se projít na pár hodin do lesa/na pláž/do hor a zase pokračuje. Nakonec večer zastaví v kempu, zaleze do auta, jakmile se setmí, usne, brzo ráno se zase vzbudí a jede to celé znovu. No, nezní to krásně?

Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XIV – kempuj, kempuj, vykrúcaj“

S krosnou na zádech, Vytaženo z deníku, Zloland

Jak se žije na Zlolandu XIII – tradiční maorské přivítání pohiri

Už tři týdny bydlím ve vesnici Te Kaha. Po prvních dvou dnech jsme se přestěhovaly z parkoviště u stodoly do domku, ve kterém jsem se začala učit pár maorských slovíček a kde jsem zažila svoje první zemětřesení. Paní domácí se jmenuje Alice a občas ji tu navštěvuje její moko (v plné délce mokopuna – vnučka), večer se popíjí na terase s výhledem na oceán, při pouštění pitné vody tu hraje melodie, kterou budu mít ještě pěkných pár let vepsanou v mozkových záhybech, a na zahradě rostou citrony a limetky.

Je to zkrátka idylka. Ale aby sklizeň kiwi (proto jsme sem také přijely) proběhla v pořádku, museli se naši duchové poznat s duchy místních a pořádně to oslavit. Alespoň tak nám to vysvětloval jeden z místních mužů. Naskakovala mi u toho husí kůže a nebylo to (jen) proto, že tento muž má potetovaný celý obličej. Ta představa něčeho tak moc duchovního je naprosto nečekaná a nevěděla jsem, co si s ní počít… A to jsem ještě netušila, co skutečně přijde. Pokračovat ve čtení „Jak se žije na Zlolandu XIII – tradiční maorské přivítání pohiri“