Vytaženo z deníku

V čem bude rok 2018 jiný?

Není mi ještě ani třicet a prošla jsem si spoustou těžkých věcí. Takových, které bych nepřála ani největšímu nepříteli – tady je ovšem ten problém, že nepřítele nemám, natož největšího, a nepřeji nikomu nic špatného. Vždy jsem si říkala, že to nejhorší už jsem si prožila. Jenže i tuhle myšlenku musím přehodnotit – mám za sebou doslova nejhorší rok mého dosud relativně krátkého života.

Rok 2017 mi sázel jednu zlou věc za druhou. Potácela jsem se nad propastí častěji než kdykoli jindy, onemocněla jsem, fyzicky i psychicky tento rok zakončuji v absolutní vyčerpanosti. Nevím, jak dál. Drží mě vlastně jen fakt, že horší už to být nemůže.

Ve své podstatě nebylo to zlo tak úplně špatné – moje nemoc ukončila spoustu přátelství, která ne že by byla přímo toxická, ale nebyla ani nejlepší. O lidech, kterým třikrát řeknete, že vážně nikam nepůjdete, protože jste moc unavení, a oni jsou na vás akorát naštvaní, nelíbí se jim, že jim říkáte pravdu, o těch lidech se přece nedá říct, že by byli vaši přátelé…

Zbudou vám pak ti, kteří vás prostě přijali. Ti, kteří pochopí, že když přijedete na víkend a jdete odpoledne na dlouhou procházku, skutečně musíte jít v deset večer spát. A nejsou otrávení, jen se usmějí, dají vám do ruky peřinu a na tvář pusu na dobrou noc. O tom přátelství je – je to o lidech, poutu a porozumění. A vzájemné vděčnosti. A s těmito lidmi já vcházím do nového roku.

Rok 2017 skončil, nebyl slavný, a nebyl ani dobrý. Rok 2018 slavný bude! Mám dva velké plány, za kterými si prostě půjdu. Na jeden z nich se připravuji už přes rok, pracuji na něm pomalu, ale jistě. A vyjde. Druhý z nich je rozhodnutí sice nedávné, ale splňuje mi dlouholetou touhu, která se sice částečně splnila, ale ne úplně. Její úplnost nastane na konci roku 2018, kdy konečně zvednu kotvy. Nebo spíš kotvu, ale zato doslova – mám ji totiž vytetovanou.

Reklamy
Jádro pudla

Celoživotní platinové lásky

Pamatujete si svoji první lásku? Určitě ano – já si vzpomenu na tu dětskou, pak i tu pubertální a asociací jsem během vteřiny u prvního držení za ruku, prvního odmítnutí a zlomeného srdce, prvních polibků, prvního sexu, prvních… Tolik všech možných prvních okamžiků mi okamžitě vyvstane na mysli.

květy

Ale pamatujete si i svoji první platonickou lásku? Pojďme to ještě upřesnit – první platonickou lásku k někomu, kdo existuje, ale z nějakého důvodu nemůžete ho mít? Zpěvák, celebrita, herec, známý, dlouholetý kamarád? Tuhle si já skutečně nepamatuji.

Jo, jasně, můžu dodat, že Han Solo je moje jediná pravá láska, ale mluvme o existujícím člověku.

Zato se mi hned vybaví moje první oboustranná platonická láska. Seznámili jsme se kdysi na jednom festivalu, může to být sedm, osm let. Prostě jsme spolu strávili celou noc a přitom jsme jen tančili, pobíhali a prozpěvovali. Všechno v naprosté nevinnosti a totální dětské radosti z nočního vzduchu. S tímhle člověkem jsem pocítila něco, co nikdy předtím – neuchopitelnou touhu být s ním, i kdyby jen jednou za rok. Být s ním ve smyslu mluvit, smát se, být potichu a dýchat. Žádný sex, žádné romantické záležitosti, prostě jen fyzická přítomnost po (ne)určitou dobu. A navíc to nebylo jen z mojí strany. Společnost toho druhého nás naplňovala, energie z nás v tu chvíli tryskala do všech stran a nebylo možné sundat úsměv ze rtů. To vše ryze platonicky.

Naposledy jsem ho viděla před více než rokem. Občas si na něj vzpomenu a doufám, že on si vzpomene na mě. Strávili jsme spolu skutečně hodně absurdních chvilek ukradených komusi jinému, jen abychom mohli prohodit drobné „ahoj“ a zasmát se soukromému (a velmi hloupému) vtipu. Nezbývá než doufat, že třeba zas jednou…

Momentálně se moje mysl a moje srdce nedokážou domluvit na tom, co cítí. Zažila jsem skvělou noc s člověkem, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že by mohl vůbec chtít se mnou mluvit, že by si vybral zrovna mě… A že by ta společná energie byla tak neskutečně přirozená a lehce udržitelná.

V hlavě si pořád dokola přehrávám těch pár hodin – jeho oči přes místnost plnou zajímavějších lidí než jsem já, udivený výraz při větě „Nemám moc ráda the Beatles…“ i gesto, kterým mi nabídl židli. Ty nejmenší detaily se mi zaryly do těla a odmítají se pustit. A ty skutečně důležité chvíle? Ty ve mně zůstanou snad napořád.

Až druhý den jsem si uvědomila, jak skvěle jsem se v jeho přítomnosti cítila. Krásná, jedinečná, vtipná. Někdo o mě měl zájem. O mě, ne o moje tělo, ale o mě – o konverzaci se mnou, o můj smích, moje pohledy, moji duši. Něco, co jsem necítila tak strašně dlouho. A přitom je to tak úžasný pocit!

Ale otázkou zůstává – bylo to skutečné? Vážně chce navázat přátelství? Nebo to takhle dělá s náhodnou holkou v každém městě, kam se vydá? A hlavně – co je to, co teď cítím? Je to platonická láska k člověku, kterého můžu vidět dvakrát do roka na pár hodin, nebo spíš k někomu úplně cizímu, s kým bylo ale naprosto přirozené, že si sedl vedle mě, dal mi ruku kolem ramen a já se opřela zády o jeho hruď, jako bychom se znali roky?

 

 

Vytaženo z deníku

Přežij!

Sedím už dvacet minut v koupelně. Ve sprchovém koutě, na zemi, teče na mě voda a pokračuje dolů dál zeleně, jak mi smývá barvu z vlasů. Je studená? Nebo mě už stihla opařit? Sprchový kout je otevřený a voda cáká po celé koupelně. Kočka je zalezlá pod postelí, protože ví, co se děje.

Je prázdno. Není to temnota, je prostě jen prázdno. Nic neznamená, nic nepřináší, na ničem nezáleží. Nepotřebuji jíst, nepotřebuji spát, nepotřebuji dýchat. Nepotřebuji sedět ve sprše půl hodiny. Nepotřebuji…

Musím jít zítra do práce. Musím. Nemůžu prostě jen nejít, nemůžu si zase vzít home office, musím jít zítra do práce. Moje ruka sahá kamsi, kde stojí šampóny a mýdla, bere do ruky první láhev, její obsah kompletně celý vyprázdní na mou hlavu. Jako bych to ani nebyla já, svoje tělo právě teď neovládám, moje mysl neexistuje, existuje jen ta část mého vědomí, která vnímá svět kolem sebe. A tak mi cizí ruka umývá cizí vlasy, zastavuje proud vody, cizí tělo vykračuje ze sprchy. Je mi jedno, jestli jde na mokrých dlaždičkách opatrně. Není moje. Já jsem jenom uvnitř. A uvnitř mně je prázdno.

Cizí oči koukají na cizí tělo do zrcadla. Je shrbené, bezvládné a mokré. Kapky vody neslyšně dopadají na zem. Vím, že přišla husí kůže. Musela přijít. Nevidím ji, necítím ji. Není to moje tělo. Nepotřebuji ho zavinout do ručníku, nepotřebuji ho zahřát. Cizí ruka zapíná na levém zápěstí hodinky. Automaticky, jako by to dělala už tisíc let. Nahé mokré tělo se zachvěje. Ruka sahá po ručníku, ačkoliv jí k tomu nikdo nedal příkaz. Nikomu totiž na těle nezáleží. A tak dál vnímám mimovolné pohyby těla, zatímco se suší a obléká.

Podívá se na hodinky a vyjde z koupelny. Na mokrá chodidla se lepí prach a kočičí chlupy. Tělo se zastaví a zmateně stojí uprostřed pokoje. Samo. Jedna, dvě, možná tři kapky vody ukápnou z míst, kde jsem mívala oči. Teď už nejsou moje. Ruka je neotře, nechá je zaschnout. Místo toho sahá do lednice, bere jogurt a lžíci. V kuchyni už dva dny stojí talíře od dýňové polévky. Na stole zase papíry a tužky, postel je neustlaná. Tělo si sedá do křesla a jogurt mizí v jeho útrobách bez jakékoliv poznámky chuťových buněk.

Upřímně nevím, co mé vědomí zase do těla vrátilo. Nevím to nikdy. Nevím ani, kdy přesně jsem přestala myslet. Prostě jsem napsala kamarádovi, že mám zase rozbitou duši, otevřela novou záložku a začala psát tohle. A na chvíli tu opět byly cizí ruce. Cizí ruce za mě napsaly to, jak jsem se necítila, jak jsem se nevnímala. Jako bych byla jen dokumentarista, který nesmí zasahovat do děje.

Bez korektury. Bez rozmyšlení. Moje deprese.

Zápisky z biografu

To The Bone: (zase) romanticky o anorexii

Vždycky, když se natočí film nebo seriál o nějaký psychický nemoci, je oheň na střeše. Lidi to neradi vidí – mají totiž pocit, že se tím filmem choroba oslavuje a že si z něj mladí vezmou příklad. Můj názor byl zcela opačný – u většiny snímků se naopak ukazuje, že něco takovýho, jako je psychický onemocnění, skutečně existuje, nesmíme se bát o tom mluvit a dá se s tím pracovat. U tohohle filmu si svým názorem ale nejsem tak úplně jistá.

To_The_Bone_Poster_Netflix_JPosters
Oficiální plakát k filmu

Netflixu a jeho dílkům se poslední dobou docela daří. Dobří herci a jejich fajn výkony, zajímavé scénáře, skvělá muzika. To The Bone ovšem nebyla tak úplně trefa do černého.

Film o anorexii. Těch tu bylo už hodně. Tenhle se však zabývá léčbou jedné anorektičky. Ellen (Lily Collins) je sarkastická, alternativní (jak jinak, ať žijí stereotypy alternativních umělkyň s neustálým úšklebkem na tváři) a téměř mrtvá. Záběry na její tělo jsou děsivé, o to víc, když ji vidíte, jak neustále zkouší obtočit svoje prsty kolem paže. To je totiž jeden z jejích cílů. Druhým cílem, ačkoliv by se to tak pravděpodobně nemělo nazývat a nikde to ve filmu přímo řečeno není, je smrt. Prostě vzdala život…

Continue reading „To The Bone: (zase) romanticky o anorexii“